Pokaždé, když jsme náhodou projížděli touto lokalitou, říkala jsem si, k čemu asi sloužila “ta budova” nalepená přímo na skále.
Až před pár dny jsem zjistila, oč “tu kráčí”. Díky keškám jsme opět zavítali do údolí Svitávky, ale tentokrát jsem byla již “připravena”.
V údolí byly dvě brusírny zrcadel, jejichž budovy se dodnes dochovaly. První z nich stojí v nejkrásnější střední části údolí, asi 800 m východně od Svitavy na pravé straně silnice do Velenic. Je to dlouhá kamenná budova s hrázděným patrem, ve které byly kromě výrobních dílen také byty pro správce a hlídače. Na její střeše bývala kdysi věžička se zvonkem, přeneseným v roce 1918 do lindavského kostela. Tuto brusírnu nechal již v roce 1767 postavit hrabě Josef Jan Maxmilián Kinský.
K výrobě zrcadel sloužilo osm leštících stolů, poháněných důmyslně postaveným strojem na vodní pohon. Voda se do továrny přiváděla ve skále vytesaným tunelem, jehož stavba si vyžádala 31 000 zlatých, což bylo třikrát více, než náklady na samotnou tovární budovu se stroji na broušení a leštění.
V roce 1854 nechal hrabě Karel Kinský asi 1 km východně odtud směrem k Velenicím postavit druhou továrnu na zrcadla, nazvanou podle okolních skal “Rabštejn”. Její pěkná patrová budova byla přistavěna k vysoké a strmé skalní stěně, nazývané tehdy “Liščí ocas” (Fuchsschwanzfelsen), do které byla vytesána i část výrobních prostor.
V roce 1875 byla starší Velenická zrcadlárna přestavěna a obě továrny pak fungovaly až do hospodářské krize ve 30. letech 20. století. Na konci druhé světové války měla být již opuštěná budova Velenické zrcadlárny upravena pro válečnou výrobu, ale její přestavbu se už do konce války nepodařilo dokončit.
Náhon k oběma zrcadlárnám je pozoruhodným technickým dílem. Začíná v horní části údolí na místě, nazývaném dříve Černý jez (Schwarzes Wehr). Původní tok Svitávky tu byl uměle přehrazen a zaveden do širokého tunelu, vytesaného v pískovcové skále a ukončeného jezem, jehož pozůstatky jsou dosud patrné. Těsně nad jezem z tunelu odbočuje chodba bývalého náhonu, která zanedlouho ústí na povrch. Do skal u jejího portálu jsou vytesané letopočty 1779 a 1872. Dále náhon pokračoval podél cesty povrchovým korytem a asi po 500 m vcházel do vytesaného tunelu.
Poměrně široká a vysoká chodba je asi 200 m dlouhá a místy jsou v ní ještě dochované pozůstatky zvýšeného postranního ochozu. Asi po 50 metrech je v boční stěně tunelu průlom do prostorné jeskyně, která byla zřejmě vytvořena při těžbě písku.
