S nadsázkou se dá říci, že se Julie Svěcená narodila s houslemi v ruce. Už v porodnici prý bylo jasné, že má vhodné předpoklady, aby z ní vyrostla nadějná houslistka. „Tatínek dává pokaždé k dobru historku, že mi po porodu kontroloval ruce, jestli mám dostatečně dlouhé prsty,“ směje se.
Na housle hraje od čtyř let
Housle měla poprvé pod bradou ve svých třech letech. Co na tom, že to byla pouze umělohmotná hračka. Už tehdy jí učarovaly a od té doby je nikdy neodložila. „Od čtyř let jsem se začala učit. Brala jsem to jako součást svého života a ne jako oběť,“ reaguje na otázku, zda se kvůli houslím musela výrazně omezovat. Nemohla jezdit na lyžařské výcviky se školou, hrát vybíjenou ani volejbal a nikdy nestála ani na bruslích.
Tvrdá dřina, každý den hodiny práce, pevná vůle a odříkání se vyplatily. Dnes je z ní houslová virtuózka, o které ještě uslyšíme. Vyhrává světové soutěže, dostudovala prestižní londýnskou Royal Academy of Music a vyzkoušela si, jaké to je zahrát si na nejdražších houslích světa od Antonia Stradivariho.
O svém dennodenním cvičení nehovoří jako o odříkání, ale jako o luxusu, který se jí v dospělosti nedostává. „V dětství si užíváte ten komfort, že denně můžete několik hodin cvičit, to už v dospělosti není. Jezdíte-li po zájezdech, nemáte tolik času na vlastní cvičení.“
Bývala shopaholik a pomluvy už jí netrápí
Cestování si užívá. Když má možnost a čas, ráda si projde město a nakupuje. Dříve prý se považovala i za shopaholičku. „To už je dávno,“ směje se. „Při nákupu oblečení leckdy strávíte hodně času a odcházíte s prázdnou. Takhle jsem to měla dřív. Dnes jednou za čas přijdu do obchodu, vidím, vyberu a odejdu,“ směje se svému nakupování s tím, že jinak je tomu v cizině. „Když přijedu do nového města, které neznám, ráda procházím obchůdky s takovými těmi zbytečnostmi, blbinkami. To mám hrozně ráda. Ano, v tom dokážu být shopaholik.“
I když už mnohokrát dokázala, že opravdu umí, stále naráží na pomluvy, že jí cestičku „vyšlapal“ tatínek, slavný virtuóz Jaroslav Svěcený. „S tím nic nenadělám a ani se tím netrápím,“ podotýká rozumně. Co bude dál? Právě dokončuje studia na slavné Royal Academy of Music v Londýně, vyhrává soutěže, koncertuje po celém světě. Má nastartovanou skvělou kariéru, diář plný na dva roky dopředu. V budoucnu možná kromě vlastní kariéry bude i vyučovat.
„To bych ráda. Loni jsem si to vyzkoušela v Argentině, kde jsem hrála v rámci festivalu komorní hudby. Měla jsem možnost vyučovat děti z různých koutů Jižní Ameriky. Bylo to pro mě velmi zajímavé a přínosné. Viděli jste, že jsou talentované, ale nemají mnohdy možnost se dostat do Evropy studovat. Tak jsme pro ně připravovali workshopy. Tato práce mě zajímá. Je to úplně jiné, musíte si najít svůj systém a metodiku, kterou potom aplikujete na žáky, aby to bylo efektivní učení. Abyste jim co nejjednodušší cestou vysvětlili, jak to funguje. Což také není úplně jednoduché. Člověk se tímto způsobem vyvíjí celý život,“ dodává.
Bez houslí vydrží maximálně týden
Život bez houslí si nedovede představit. Však bez nich strávila maximálně týden u moře. „A i na dovolenou jsme si často brávali housle,“ směje se. Zkrátka housle jsou její celoživotní láskou. Tou druhou láskou je přítel, který o ni dokonale pečuje. „Mám se s ním dobře, skvěle vaří, neuvěřitelně mě podporuje a poskytuje mi úžasné zázemí.“
Inspirativní příběh, který se jen tak nevidí. Každopádně musím říct, že její talent a vášeň pro hru na housle mě motivují v mé vlastní hudební cestě, kterou jsem započala už před třemi roky. Také hraji na housle a dbám na to, abych měla vždy kvalitní struny na housle, což hraje v mém výkonu obrovskou roli.