12. den, neděle
Na odpoledne jsme byli domluveni s manželem, že já pojedu domů a on se synem se vrátí z pevností co nejdřív a vyzvedne malou u babičky, abychom strávili pár hodin spolu. Dorazila jsem domů, převlekla jsem se z džín do šatů, po dvou týdnech jsem se konečně namalovala a trochu upravila a těšila se na něj (i na děti). Volal mi ale, že se zdrželi, ještě prý ani nevyjeli a doma by byli až tak v pět. To už ale já musím být v léčebně a odevzdat sestrám propustku, protože se podává večeře. Měla jsem na ně počkat u babičky. Přijeli těsně před pátou. Musela jsem do léčebny volat a omluvit se, že se opozdím. Manžel navíc vypadal jako naštvaný, ale prý byl jenom strašně unavený. Mrzelo mě, že nám to tak nevyšlo.
Večer mě rozptýlil zpěv s kytarou, na kterou hrál Marek a později šipky s Honzou, Markem, Rosťou a Petrou. Všichni ostatní byli už zkušení hráči a mně, jako naprostému amatérovi a nesportovci, poskytovali různé úlevy a výhody. Mohla jsem při házení stát krok za čárou, a když zjistili, že ze svých 150 centimetrů nedokážu zamířit zamhouřením oka, ale hážu s nataženou paží odhadem někam nad sebe, postavil mi Honza podstavec z karimatek, abych měla výškové podmínky srovnatelné s ostatními. Připadala jsem si jako paralympionik. Nakonec jsem ty šipky vyhrála, na což Marek prohlásil, že to je jen štěstí začátečníka a že ho docela seru, ale smál se při tom.
13. den, pondělí
Na ranní komunitu jsem přišla s červenou pusou, protože ta rtěnka, kterou jsem se včera namalovala, je fakt trvalá a neslíbatelná a já jsem vlastně neměla vůbec šanci ji s někým slíbat. Popsala jsem ostatním, jak jsem byla zklamaná z nedělního odpoledne a svůj vzhled jsem shodila slovy o tom, že teď mi ke všemu nejde ani smýt barva ze rtů. Psycholožka mi řekla: „ A já jsem myslela, že jste se namalovala proto, že vám to opravdu sluší.“
Odpoledne mi volal manžel, aby mi řekl, že ho taky mrzí ta nevydařená neděle, ale vybral si k telefonátu zrovna chvilku, kdy po návratu ze školy a školky s dětmi vystupoval z auta. Takže mezi větami směřovanými ke mně, mi do ucha občas zakřičel něco jako: „Vezmi si tu aktovku a mazej si ji uklidit nahoru!“ a „To tě mám vyzouvat?! Snad to umíš sama, ne?“ Cítila jsem zase ty nervy a stres při každodenním příchodu domů. Manžel se mě ptal, jestli myslím, že až se vrátím z léčebny, nebude mě to už tak stresovat, a já jsem odpověděla, že nevím. Doufám, že stihnu načerpat dostatek pozitivní energie, aby mě to nerozhodilo, anebo budu muset prostě dvakrát denně zavelet: „Teď mi dejte všichni pokoj, jdu relaxovat!“
