POUSADA JATOBA
Ubytovali jsme se v celku jednoduchém, ale pěkném penzionu, kterým se v Brazílii říká Pousada. Zaplatili za jednu noc a okamžitě pochopili, že těch našich užmoulaných 400 dolarů není žádná sláva a hodně muziky s nimi rozhodně, ani tady v Jižní Americe, nenaděláme. Luka mne totiž před cestou ujišťoval, že s takovou sumou vyjdeme bez práce i půl roku. Jo jo, bejvávalo.
Bylo potřeba jednat a tak jsme hned první dny trávili na pláži a přemýšleli o tom, jak přežít. Oba jsme mluvili jen španělsky, ne portugalsky a letní sezóna ještě nebyla v plném proudu, takže šance na práci malá.
Jednoho krásného podvečera, když jsme se courali domů po pláži s nohama ve vodě , slyším za zády syknutí: psiu!
Otáčím se, ale kde nic tu nic. Psiu! otáčíme se oba. Mezi dunami vykukuje hlava indiána.
Jakmile se naše oči sejdou, rozzáří se mu bílé zuby a paží mává ať jdeme k němu.
„Oi , tudo bom?“ podává nám ruku indián a my jako jeden odpovídáme:
Oi, tudo! alespoň něco jsme se už naučili.
Vytáhne z mošničky jointa ubaleného v papíru od pečiva, bez tabáku i filtru a vysvětluje, že marihuana se tady nikde kouřit nesmí. Přísně zakázáno, tak si všichni tři dřepneme na bobek, aby nás za dunou nebylo vidět z pláže. Začne se vyptávat kdo jsme, odkud a proč a vysvětluje, že on je „artesanado“ . Dělá šperky z přírodních materiálů , cestuje a prodává je na ulici. Taky že tak trochu žije na ulici, nebo v rozestavěných domech bohatých lidí a že mu nic nechybí. Jmenuje se Manoel a ví o něčem, kde bychom mohli levně bydlet. Lehce omámeni marihuanou a nadějí na posun se vracíme i s Manoelem do vesnice. Západ slunce je epický a my se radujeme z nového přátelství.
Na druhý den nás Manoel zavedl na úchvatné místo. Bylo to seskupení asi osmi volně stojících domečků, které vypadaly pod obrovskými mangovníky jako domečky pro skřítky. Kromě manga rostly mezi domky bohatě i banánovníky a kokosové palmy. Celá tato rajská zahrada byla obehnána zídkou a nad vchodem stálo , jak jinak než vyřezáno do dřeva: Pousada Jatoba.
„Znáte Lambádu?“ ptá se idián.
„ Ty myslíš jako tu super známou písničku? opětuji.
„ No tu, ale on je to vlastně tanec. Tak ta písnička vznikla tady , v pousadě Jatoba.
„ Kecáš“ nemůžeme uvěřit a on vysvětluje: tady na tom místě žijí samí artesanados, a muzikanti. Hodně z nich je z Argentiny, nebo odjinud z Brazílie a zdržují se tady jen přes sezónu. Pokud vím, tak je tam ten domek právě volný. Manoel ukazuje prstem na jediný patrový domeček v zahradě, který je celý ze dřeva. Okamžitě víme, že je to náš domov na příštích pár alespoň týdnů, když ne měsíců. Peníze máme na 2 měsíce nájmu.
V den, kdy jsme se přestěhovali do Jatoba, jsme přestali být turisty a stali se z nás místní. Peníze ubývaly a my hledali zdroj obživy. Několik dnů jsme prodávali na pláži celozrnné sendviče s tuňákem, majonézou a rajčaty. Prodávali je silné slovo, poněvadž nikdo z turistů naše sendviče nechtěl. Na konci dne, při západu slunce, jsme je všechny snědli společně s naší partou kamarádů, pouličních umělců. Ani oni neměli zrovna velké tržby za jejich skvosty z kůže, kamenů, mušlí, slámy popřípadě drátu či moduritu. Byli zvyklí vyjít s málem a taky byli zvyklí na to, urvat kde se co dá. Tím myslím jídlo, pivo, cigaretu nebo jointa.
Žili jsme jako hippies a bavilo nás to. Učili jsme se, že se dá vyjít s málem, že je dobré o vše se dělit, protože tak se příště zase druzí podělí s vámi. Drželi jsme při sobě a dávali na sebe navzájem pozor. V té velké partě ze Jatoba, ale existovaly malé skupinky, někdy to byly rodiny, někdy blízká přátelství. Skupinky, kde vztahy byly užší a zodpovědnost jeden za druhého byla větší, vznikaly za pochodu a na dobu omezenou. Lidé ze Jatoba odjížděli a noví přijížděli.
Tak se stalo, že i Luka a já jsme si vytvořili svou rodinu. Náš domek byl na poměry, ve kterých jsme žili velký až moc pro dva lidi a tak netrvalo dlouho a bydlelo nás v té jedné mistnosti nad kuchyní pět.
