Vzhledem k mému nadšení z první Ladislavovy knihy, obratem jsem se pustila do druhé. Musím přiznat, že jsem knihu přečetla s potěšením a bavila mě. Je psána svižným, svěžím jazykem, ochucena patřičnou dávkou lehkého humoru a sebeironie, prosycena celou řadou autorových postřehů a jeho vlastního vnímání asijské reality. Moc se mi líbilo grafické zpracování knihy, kdy jsou obě části rozlišeny barevně – Nepál má popisky tmavě zelené a Čína rudé.
Cestovatelská filozofie založená na procházení odlehlejších oblastí, poznávání lidí a zneužívání jejich pomoci mi byla sympatická skoro až tolik, jako jeho smysl pro humor. Ládík je takový novodobý kulinářský kolonista, který odlehlejším obyvatelům Číny a Nepálu dopřává kuriózní setkání s bílým mužem, a to pouze výměnou za stravu, pití a levné ubytování.
Cením si odvahy vyrazit sám s batohem na zádech do krajin natolik vzdálených kulturně i fyzicky a čelit tamním každodenním výzvám bez záruk tradičního pohodlí nabízeného cestovkami, bez znalosti místního jazyka a s vědomím, že vlastně nic nevím. Je to samozřejmě autorova volba, která mu však dovoluje odhalovat jak neznámá místa a mentalitu lidí zdejších kultur, tak i své vlastní nitro. Za zdánlivou Ladislavovou sebeironií a decentním sebemrskačstvím se skrývá vnímavá duše, která ví, že neexistuje jen černé a bílé, že v životě je třeba umět dávat i brát a lidi dobré i zlé najdete všude.
“Za celý večer jsme si neřekli jediné slovo, ale přesto jsme si dokonale rozuměli. Nevěděli jsme o sobě nic víc než to, že jsme lidmi. A právě lidská blízkost a důvěra překlenuly všechny rozdíly mezi námi…”
