„Všichni ustavičně ztrácíme něco důležitého… Důležité šance a možnosti, city, které se nedají ničím nahradit. To už je jeden ze smyslů lidské existence. Ale někde ve svých hlavách, aspoň já myslím, že v hlavách, máme každý takový malý pokojík, kam ukládáme vzpomínky na všecky ty ztracené věci. Takovou nějakou místnost s regály, jako máme tady v knihovně. A v jednom kuse vyplňujeme katalogizační lístky, abychom se ve své vlastní mysli ještě vůbec vyznali. Musíme v té místnosti zametat, větrat, vyměňovat květinám vodu. Jinými slovy: žiješ pak na věky ve své osobní knihovně.“
— Haruki Murakami, kniha Kafka na pobřeží
moje kniha I MOTÝLI PLÁČOU… jak jen to správně napsat? Můj příběh, mé myšlenky …roztroušené na papíře mezi listy jedné tlusté knihy. Ano. Tak jako si mezi stánky schováme vstupenky, polednice, milostné dopisy, čtyřlístky … věci, které se, již zapomenuté časem, vysypou na podlahu, až budeme listovat knihou. Již nyní vím, že jsem ji psala vlastně hlavně pro sebe.:-D
