Představte si nedotčenou přírodu, na kilometry daleko ani památka po zásahu lidské ruky, hory, údolí, řeky, jezera a k tomu nádherné podzimní barvy. Přesně taková je Aljaška s cesta vlakem z Denali do Anchorage. Jen výjimečně spatříte nějaké obydlí, a pokud už ho spatříte, průvodčí vám představí příběh zdejších obyvatel.
Ačkoliv se 8 hodin cesty může zdát jako příliš dlouhá cesta, ve vlaku od národního parku Denali do Anchorage tahle doba uteče jako voda. Kde jinde máte tu možnost potkat se s místními, kteří mohou pouhým mávnutím zastavit vlak téměř kdekoliv na trati.
Místo, kde si všichni pomáhají
Tahle cesta byla další z nevšedních zážitků I ukázkou toho, jak jsou všichni obyvatelé Aljašky vstřícní a ochotní pomoci. Na tento vlak, jsme dle instrukcí z itineráře čekali na jednom z železničních přejezdů, asi 1,5 km od stanice. Vlak ale kupodivu nezastavil. Naštěstí nás tu čekalo víc a pomoc nám nabídla jedna Rodina, která hned zatelefonovala známému, aby pro nás přijel autem. Ve stejném okamžiku ale kolem projížděl ranger, kterého jsme zastavili a vysvětlili mu celou situaci. I přes to, že měl oficiálně zakázané kohokoli brát do auta (nutno podotknout, že Američané jsou ohledně zákonů opravdu striktní) ochotně nás svezl na stanici a my vlak nezmeškali.
Železniční trať z Denali do Anchorage je dlouhá 375 km. Po celou tu dobu je lemována nesčetnými potůčky, říčkami i jezery.  Kromě zastávky v městečkách Talkeetna a Wasilla nespatříte nic, než jen dokonalou divočinu. Já měla to štěstí a tuto trať jsem projížděla v období, kdy měly lesy nádherné podzimní barvy. Tu a tam jsme narazili na majestátně si vykračujícího losa, pyšnícího se impozantním parožím.
V divočině
V dnešní době si mnoho lidí nedokáže představit ani život na vesnici. A co teprve v dřevěné chatičce uprostřed lesů, bez vody, elektřiny a na míle daleko od veškeré civilizace! A přesto se takoví lidé najdou. Podél trati se nachází několik takových obydlí – obydlí, kam se nedá dostat jinak, než vlakem, který tuto trať projíždí v zimním období jednou týdně.
Pokud si tito obyvatelé přejí zastavit vlak, vyvěsí nedaleko před svou chatičkou prapor a vlak ví, že má zastavit. Někdy si přejí třeba jen poslat či vyzvednout balík. S železničním personálem se dobře znají a tak nemusejí za tyto služby nic platit. Pokud někdo z místních nastupuje do vlaku, průvodčí ho náležitě představí a pozve ostatní cestující na slovíčko s ní(m).
Shanon
Jedna z chatiček patří I umělkyni Shanon. To bych to nebyla já, abych takového pozvání nevyužila a nešla si se Shanon popovídat. V obydlí, žije sama jen se svým psem, je to malířka a spisovatelka. Ve vlaku zároveň nabízela svoje knihy a obrazy.  Její běžný den se skládá z dlouhé vycházky s jejím čtyřnohým přítelem. Zároveň však musí naštípat dříví do kamen, uvařit a zajistit pro vodu. Po zbytek dne se věnuje psaní a malování. Jejím motivem není nic jiného než Aljaška.
Dalšími obyvateli, kteří zastavili vlak, byla rovnou celá rodina, která se na Aljašku přistěhovala v roce 1968 z jiné části USA. O životě v divočině prý nevěděli nic. Byli však unaveni městským životem a postupně se všechno naučili – od lovu, rybolovu až po výchovu tažných psů. Zdejší oblast je totiž loveckým rájem, řeky a potůčky jsou bohaté na lososy.
Do řeči jsem se dala také s Timem. Timovi bylo asi kolem 65 let. Byl se podívat za rodiči pomoct jim s opravou střechy (jeho tatínkovi bylo letos 90 let). Zima tu prý není tak hrozná, člověk se jen musí něčím zabavit. Často prý hraje šachy nebo se prochází na sněžnicích. Hodně místních se prý jednoduše sebere a listopad a prosinec jednoduše stráví někde v teplejších oblastech USA. Tedy hlavně ti starší – průměrný věk obyvatel Aljašky je 33 let! Mnoho lidí se na důchod prý odstěhuje úplně.
Zážitková jízda
Kromě toho, že máte tu jedinečnou možnost dát se do řeči s místními a dozvědět se něco více o životě na Aljašce, o další zážitky se postará i zbytek personálu celého vlaku. Jakmile jsme se totiž přiblížili k místu zvanému Hurricane bridge, přesunuli jsme se do posledního nákladního vagonu. Personál vlaku nám otevřel veškeré dveře vagonu přesně v momentě, kdy vlak krokem projíždí přes nejvyšší most na trati. A že to bylo pořádně vysoko!
Příjezd k Anchorage
Na příjezdu k Anchorage však tu a tam začínám vnímat průmyslové budovy a říkám si, jak těžký bude návrat do města, mezi davy lidí. Aljaška mě utvrdila v tom, že není náhodou, že si lidé v severských oblastech s minimální hustotou obyvatel pomáhají mnohem více než jinde. Nikde jsem nepotkala ochotnější a nápomocnější lidi než právě na Aljašce nebo ve finském Laponsku.
 

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account