Porodila jsem dvě děti.
Vychovala tři….
 
Když byli kluci malí, měla jsem – i vzhledem k výchově v té době – spoustu strachů.
Jestli budou umět pozdravit.
Jestli se budou umět postarat o sebe.
O své partnerky.
O své rodiny.
Jestli z nich vyrostou muži schopní, milující, milovaní, spokojení.
 
Ne vždy jsem byla pyšná na všechno, co jsem dělala, ale všechno – NAPROSTO VŠECHNO – jsem dělala s tím nejlepším úmyslem i svědomím. S láskou….
 
Dnes je středa.
Třetí den po neděli.
Třetí den po Svátku matek.
Nikdo nepřijel. Nikdo ani nezavolal. S návštěvou jsem snad ani nepočítala, ale ten telefonát asi jo, no. Já vím, že mají svých starostí nad hlavu. Že se starají, jak nejlépe umí a můžou zas o své rodiny. Osobně vnímám vztah se svými syny a jejich rodinami jako milý, hezký, láskyplný.
Nejsem sama, což vnímám jako obrovskou devízu. Oproti spoustě osamocených žen mám podporujícího a milujícího partnera, se kterým si pořád o něčem povídáme a pořád spolu něco tvoříme. A i přesto….cítím se tak nějak zapomenutá…..
 
Nemoralizuju.
Trochu počítám.
Za měsíc mi bude přesně 56 let a dva dny.
Už přes sedm let mě bolí tělo (a doktoři mi nepomůžou), proto se snažím skamarádit s duší. To jsem měla dělat celý život a nebolelo by mě to tělo, tak snad se mnou nakonec moje duše i moje tělo kamarádit budou.
Dejme tomu, že na tom světě budu ještě tak třicet let svítit. To je celých 360 měsíců. Když se se svými dětmi uvidím jednou měsíčně dvě hodiny, bude to celých 720 hodin. Po telefonu se ty hodiny smrsknou na desítky minut. Za třicet let? Nic moc….
 
„Protože soli je zapotřebí.“ – to platilo v pohádce, ovšem v případě sypání soli do vlastních ran by možná bylo fajn ji vůbec nepotkat. Teď mluvím o této úvaze i o telefonátech a návštěvách u mojí mámy. Když byla nešťastná, že jsem se jí dva týdny neozvala…..
 
Ale co když mi těch let zbývá jen dvacet?
Deset?

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account