Od malička se se nou život moc nepáral, jako malá holka jsem od své matky poslouhala nadávky typu “Zmetek, parchant, zmije jedovatá”. Opavdu si nevzpomínám, že by se se mno matka pomazlila, nebo mě jen tak vzala na klín. Vše mi vynahrazoval můj tatínek, kterého jsem měla moc ráda, ale ten mi před 23 lety zemřel. Zatím to nepřebolelo a moc mi chybí. Protože vztahy byly opravdu napnuté, tak jsem se v 18 letech, hned po narozininách vdala za svého prvního kluka. Chodili jsme spolu 3,5 roku a já myslela, že je to na celý život. Tou dobou začalo moje prokletí. Stále se pro někoho obětuju a nedokážu si prosadit to co bych si přála já, stále beru ohled na druhé. Vždy se to nakonec otočí proti mně. Svého manžela jsem si brala, protože jeho rodiče ho nutili přerušit studium na ČVÚT, kde už končil 3 ročník. Chtěla jsem, aby školu dokončil a tak jsme se vzali. Já nastoupila do práce a on dál studoval. Bydleli jsme zatím u mýc rodičů v horním patře rodinného domu, ale nic jednoduchého to nebylo. Společně s námi v patře bydlela moje babička. Po dvou letech úspěšně dokončil studia a čekala ho na rok vojna. Já stále pracovala a bydlela s rodiči. Pak se to natolik vyhrotilo, že jsem sehnala byt na vesnici, vše jsem zařídila, domluvila s majitelem stavební úpravy, sehnala řemeslníky a v květnu jsme se stěhovali. V září přišel manžel z vojny, nastoupil do práce, kterou získal ještě díky mému tatínkovi a já se konečně těšila, že mi začne klidný a spokojený život. Byteček jsme si pomalu zařizovali a konečně začali uvažovat o dítěti. Aby toho totiž nebylo v mém životě málo, tak jsem vychasovala navrch ještě tchyni takouvou “Z gruntu hodnou ženskou”. Ta po okolí roznesla, že její synáček je chudák, protože já určitě nemůžu mít děti a celou dobu jsem to tajila. Nic z toho nebyla pravda, jen jsem chtěla aby dítě mělo doma oba rodiče. Brzy jsem otěhotněla, ale ani to nebylo bez komplikací a já jsem poslední 2 měsíce proležela v nemocnici. Vše dopadlo dobře a narodila se nám krásná dcera. Moje radost však netrvala dlouho, přesně na den a skoro hodinu mi 3 týdny poté zemřel tatínek. Dodnes mi neuvěřitelně chybí a vše se od té doby horšilo. Matka nechtěla být v domě sama a ještě k tomu se starat o svoji nemocnou matku a tak jsem začala travit život v taškách. Doma jsem zbalila věci pro malou na tři dny a jela k matce, když věci došli, vrátila jsem se do bytu. Za dva dny vyprala, uklidila, zbalila věci a hurá k matce. Po roce a půl jsem byla tak vyčerpaná, že jsem přistoupila na návrat zpět do rodného domu. Začali jsme ho s manželem rekonstruovat, tak aby v horním patře vznikl byt 3+1 se sociálním vybavením. To se podaařilo a já myslela, že už bude líp. Omyl. Došli nám peníze a tak jsem se musela vrátit do práce. Dcera šla ve 22 měsících do školky. V té době jsme na všechno byli dva a tak se to dalo zvládnot. Asi po roce se manžel rozhodl, že začne podnikat a nastalo další krizové období v mém životě. Založil si se společníkem firmu, nabral zaměstnance, stroje na leasing. Frima fungovala zhruba rok a půl. Pak nám jednoho krásného dne zmizel společník i s penězma a bylo po firmě. V té době jsem čekala druhé dítě, syna. Společnost skončila konkurzem a mi jsme museli splatit skoro 80 tisíc. Manžel musel nastoupit do práce. Aby toho nebylo málo, tak v létě zemřel tchán a 10 měsíců po něm náhle a naprosto nečekaně švagr, který držel rodinu pohromadě. Manžel byl ze 3 dětí. Opět mi trvalo nějaký čas, než jsem se z toho vzpamatovala. Oporou mi tou dobou byla sousedka a kamarádka, kterou jsem opravdu měla jako sestru. Kluci se nám narodili v rozmezí několika týdnů a tak jsme byly skoro pořád spolu. Ani toto kamarádství však nevydrželo.To je ale na jiný příběh. Do všeho nám mluvila moje matka a tak se manžel začal chytal hospody a kamarádů. Já to doma nemohla vydržel a když byli synovi dva roky začala jsem podnikat . otevřela jsem si vlastní prodejnu s nábytkem. Moc mě to bavilo a úplně jsem se v tom našla. Dokonce se mi i dařilo a já měla pocit, že si konečně štěstí ke mě našlo cestu. Bohužel ani to nevydrželo.
