Známá fitness instruktorka je nejen úspěšnou sportovkyní a podnikatelkou, ale intenzivně se věnuje také charitě a nezanedbává ani svou rodinu. Přestože právě oslavila padesátiny, čiší z ní tolik energie, kterou by jí mohla závidět leckterá dvacítka.
Letos slavíte padesátiny. Jak to děláte, že vypadáte o deset let mladší? Že by to bylo pouze cvičením?
Ano, je to tady, 10. dubna mi bylo padesát. Ale necítím se na ně. Cvičení má jistě velký vliv, ale myslím si, že je to z velké míry dané i tím, že jsem před čtyřmi lety změnila jídelníček. To se na člověku hodně podepisuje. Nejen na postavě, ale i na stavu vnitřních orgánů. Začala jsem pozorovat, že mi nevyhovují některá jídla. Cítila jsem, že se moje tělo chová jinak, hůř trávím a po některých pokrmech mi je těžko, což jsem dříve nevnímala.
Ta změna přišla z ničeho nic?
Přišlo to nenápadně, asi jako pomalinku přichází přechod. V těle se dějí hormonální změny, které žena musí zaznamenat. Není jednoduché říct si: „Aha, teď je to tak, svůj oblíbený tatarák tedy jíst nebudu.“ Ale nedá se nic dělat, já ho prostě nestrávím. Mívala jsem ho ráda, i biftek, ale vím, že už ho nemůžu. Čím dál více inklinuji k vegetariánské stravě.
Co tedy jíte?
Snažím se v tomto věku jíst úsporně. Jsem každý den třináct hodin v práci a potřebuji fungovat, ne po obědě usnout. Dávám přednost bulgurovým salátům, oblíbila jsem si saláty z červené řepy, vyhovují mi třeba mixované polévky, které se vaří dětem. Stravuji se velmi odlehčeně. Tělo už toho tolik nepotřebuje a hlavně jídlo déle tráví. Zkrátka asi se od určité doby s naším metabolismem něco děje.
Dovolíte si alespoň někdy zahřešit?
Málo. Nemám na to chuť. Ani mě nenapadne dát si čokoládu. Když mám příležitost a někdo mi nabízí pravou belgickou pralinku a vím, že je 80%, tak si dám. Ale není to, že bych musela jít světa kraj pro dobrotu.
Jak slaví padesátku sportovkyně?
Pohybem. Udělala jsem pro ženy akci, že když já slavím padesát, tak se u nás cvičí za padesátiprocentní cenu.
Takže zase práce. Ale co skutečná oslava?
Tu přesuneme asi na léto, kdy bude více klidu. Ráda bych uspořádala oslavu pro celou rodinu, chtěla bych se sejít s rodiči, s bratrem… Pocházím z Moravy a tam se slaví s vínem, slivovicí a když už jsou lidé lehce piclí, tak se zpívá. Na to se velmi těším, protože moc ráda zpívám. Když se to podaří, budu šťastná.
Ani tam si nezahřešíte třeba dortem?
Dort samozřejmě upeču, hlavně pro děti. Udělám asi bezlepkový. Vidíte, i ten dort se snažím připravit ve zdravější podobně. Ale i tak se bez něj já osobně obejdu.
Cítíte na sobě věk?
Jasně. Například potřebuji více spánku. Už je pro mě těžší při exhibičním vystoupení dělat krkolomné věci, jako jsou prudké skoky, vytahování nohou, toho už se vyvarovávám, protože mě pak stojí hodně sil dát se do pořádku. Nechci se chovat jako třicítka. A myslím, že už není potřeba ukazovat někde provazy, když mě pak bolí všechny svaly. Taky rychlost pohybu už není taková. Přesto si myslím, že ji mám relativně dobrou na to, abych mohla ještě dvacet let stát před lidmi a předcvičovat.
Kolik hodin denně jste v pohybu?
To se liší den ode dne. Většinou mám od osmi ráno do dvou odpoledne klienty, pak jdu na chvíli domů, abych se věnovala dcerám, udělala s nimi úkoly a na čtvrtou se vracím zpět do fitka. Úterý mám volnější, středa až pátek jedu od osmi až do šesti sedmi večer. Vyžaduje to velké nasazení. I proto, že jsem nejen cvičitelka, ale musím se postarat i o provozní věci.
Foto: Lenka Hatašová
Jste nejen známá sportovkyně, ale také podnikatelka. Bylo těžké se „přeorientovat“?
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Přišlo to nenápadně, asi jako pomalinku přichází přechod. V těle se dějí hormonální změny, které žena musí zaznamenat. Není jednoduché říct si: „Aha, teď je to tak, svůj oblíbený tatarák tedy jíst nebudu.“ Ale nedá se nic dělat, já ho prostě nestrávím. Mívala jsem ho ráda, i biftek, ale vím, že už ho nemůžu. Čím dál více inklinuji k vegetariánské stravě.
Co tedy jíte?
Snažím se v tomto věku jíst úsporně. Jsem každý den třináct hodin v práci a potřebuji fungovat, ne po obědě usnout. Dávám přednost bulgurovým salátům, oblíbila jsem si saláty z červené řepy, vyhovují mi třeba mixované polévky, které se vaří dětem. Stravuji se velmi odlehčeně. Tělo už toho tolik nepotřebuje a hlavně jídlo déle tráví. Zkrátka asi se od určité doby s naším metabolismem něco děje.
Dovolíte si alespoň někdy zahřešit?
Málo. Nemám na to chuť. Ani mě nenapadne dát si čokoládu. Když mám příležitost a někdo mi nabízí pravou belgickou pralinku a vím, že je 80%, tak si dám. Ale není to, že bych musela jít světa kraj pro dobrotu.
Jak slaví padesátku sportovkyně?
Pohybem. Udělala jsem pro ženy akci, že když já slavím padesát, tak se u nás cvičí za padesátiprocentní cenu.
Takže zase práce. Ale co skutečná oslava?
Tu přesuneme asi na léto, kdy bude více klidu. Ráda bych uspořádala oslavu pro celou rodinu, chtěla bych se sejít s rodiči, s bratrem… Pocházím z Moravy a tam se slaví s vínem, slivovicí a když už jsou lidé lehce piclí, tak se zpívá. Na to se velmi těším, protože moc ráda zpívám. Když se to podaří, budu šťastná.
Ani tam si nezahřešíte třeba dortem?
Dort samozřejmě upeču, hlavně pro děti. Udělám asi bezlepkový. Vidíte, i ten dort se snažím připravit ve zdravější podobně. Ale i tak se bez něj já osobně obejdu.
Cítíte na sobě věk?
Jasně. Například potřebuji více spánku. Už je pro mě těžší při exhibičním vystoupení dělat krkolomné věci, jako jsou prudké skoky, vytahování nohou, toho už se vyvarovávám, protože mě pak stojí hodně sil dát se do pořádku. Nechci se chovat jako třicítka. A myslím, že už není potřeba ukazovat někde provazy, když mě pak bolí všechny svaly. Taky rychlost pohybu už není taková. Přesto si myslím, že ji mám relativně dobrou na to, abych mohla ještě dvacet let stát před lidmi a předcvičovat.
Kolik hodin denně jste v pohybu?
To se liší den ode dne. Většinou mám od osmi ráno do dvou odpoledne klienty, pak jdu na chvíli domů, abych se věnovala dcerám, udělala s nimi úkoly a na čtvrtou se vracím zpět do fitka. Úterý mám volnější, středa až pátek jedu od osmi až do šesti sedmi večer. Vyžaduje to velké nasazení. I proto, že jsem nejen cvičitelka, ale musím se postarat i o provozní věci.
Foto: Lenka Hatašová
Jste nejen známá sportovkyně, ale také podnikatelka. Bylo těžké se „přeorientovat“?
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Málo. Nemám na to chuť. Ani mě nenapadne dát si čokoládu. Když mám příležitost a někdo mi nabízí pravou belgickou pralinku a vím, že je 80%, tak si dám. Ale není to, že bych musela jít světa kraj pro dobrotu.
Jak slaví padesátku sportovkyně?
Pohybem. Udělala jsem pro ženy akci, že když já slavím padesát, tak se u nás cvičí za padesátiprocentní cenu.
Takže zase práce. Ale co skutečná oslava?
Tu přesuneme asi na léto, kdy bude více klidu. Ráda bych uspořádala oslavu pro celou rodinu, chtěla bych se sejít s rodiči, s bratrem… Pocházím z Moravy a tam se slaví s vínem, slivovicí a když už jsou lidé lehce piclí, tak se zpívá. Na to se velmi těším, protože moc ráda zpívám. Když se to podaří, budu šťastná.
Ani tam si nezahřešíte třeba dortem?
Dort samozřejmě upeču, hlavně pro děti. Udělám asi bezlepkový. Vidíte, i ten dort se snažím připravit ve zdravější podobně. Ale i tak se bez něj já osobně obejdu.
Cítíte na sobě věk?
Jasně. Například potřebuji více spánku. Už je pro mě těžší při exhibičním vystoupení dělat krkolomné věci, jako jsou prudké skoky, vytahování nohou, toho už se vyvarovávám, protože mě pak stojí hodně sil dát se do pořádku. Nechci se chovat jako třicítka. A myslím, že už není potřeba ukazovat někde provazy, když mě pak bolí všechny svaly. Taky rychlost pohybu už není taková. Přesto si myslím, že ji mám relativně dobrou na to, abych mohla ještě dvacet let stát před lidmi a předcvičovat.
Kolik hodin denně jste v pohybu?
To se liší den ode dne. Většinou mám od osmi ráno do dvou odpoledne klienty, pak jdu na chvíli domů, abych se věnovala dcerám, udělala s nimi úkoly a na čtvrtou se vracím zpět do fitka. Úterý mám volnější, středa až pátek jedu od osmi až do šesti sedmi večer. Vyžaduje to velké nasazení. I proto, že jsem nejen cvičitelka, ale musím se postarat i o provozní věci.
Foto: Lenka Hatašová
Jste nejen známá sportovkyně, ale také podnikatelka. Bylo těžké se „přeorientovat“?
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Tu přesuneme asi na léto, kdy bude více klidu. Ráda bych uspořádala oslavu pro celou rodinu, chtěla bych se sejít s rodiči, s bratrem… Pocházím z Moravy a tam se slaví s vínem, slivovicí a když už jsou lidé lehce piclí, tak se zpívá. Na to se velmi těším, protože moc ráda zpívám. Když se to podaří, budu šťastná.
Ani tam si nezahřešíte třeba dortem?
Dort samozřejmě upeču, hlavně pro děti. Udělám asi bezlepkový. Vidíte, i ten dort se snažím připravit ve zdravější podobně. Ale i tak se bez něj já osobně obejdu.
Cítíte na sobě věk?
Jasně. Například potřebuji více spánku. Už je pro mě těžší při exhibičním vystoupení dělat krkolomné věci, jako jsou prudké skoky, vytahování nohou, toho už se vyvarovávám, protože mě pak stojí hodně sil dát se do pořádku. Nechci se chovat jako třicítka. A myslím, že už není potřeba ukazovat někde provazy, když mě pak bolí všechny svaly. Taky rychlost pohybu už není taková. Přesto si myslím, že ji mám relativně dobrou na to, abych mohla ještě dvacet let stát před lidmi a předcvičovat.
Kolik hodin denně jste v pohybu?
To se liší den ode dne. Většinou mám od osmi ráno do dvou odpoledne klienty, pak jdu na chvíli domů, abych se věnovala dcerám, udělala s nimi úkoly a na čtvrtou se vracím zpět do fitka. Úterý mám volnější, středa až pátek jedu od osmi až do šesti sedmi večer. Vyžaduje to velké nasazení. I proto, že jsem nejen cvičitelka, ale musím se postarat i o provozní věci.
Foto: Lenka Hatašová
Jste nejen známá sportovkyně, ale také podnikatelka. Bylo těžké se „přeorientovat“?
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Jasně. Například potřebuji více spánku. Už je pro mě těžší při exhibičním vystoupení dělat krkolomné věci, jako jsou prudké skoky, vytahování nohou, toho už se vyvarovávám, protože mě pak stojí hodně sil dát se do pořádku. Nechci se chovat jako třicítka. A myslím, že už není potřeba ukazovat někde provazy, když mě pak bolí všechny svaly. Taky rychlost pohybu už není taková. Přesto si myslím, že ji mám relativně dobrou na to, abych mohla ještě dvacet let stát před lidmi a předcvičovat.
Kolik hodin denně jste v pohybu?
To se liší den ode dne. Většinou mám od osmi ráno do dvou odpoledne klienty, pak jdu na chvíli domů, abych se věnovala dcerám, udělala s nimi úkoly a na čtvrtou se vracím zpět do fitka. Úterý mám volnější, středa až pátek jedu od osmi až do šesti sedmi večer. Vyžaduje to velké nasazení. I proto, že jsem nejen cvičitelka, ale musím se postarat i o provozní věci.
Foto: Lenka Hatašová
Jste nejen známá sportovkyně, ale také podnikatelka. Bylo těžké se „přeorientovat“?
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Já jsem k tomu trochu měla sklony odjakživa. Co je však hlavní, nepodnikám sama, ale s mým mužem. Mám manažerku, tým skvělých lidí.
Jaké to je pracovat s manželem? Není to trochu rizikové?
Výhodou je, že jsme na sebe napojeni. Když potřebuju, aby se umyly záchody, zavolám Jindřichovi a on to prostě udělá, protože jsme tým. Když potřebuju zůstat déle v práci, on mě podpoří, protože se postará o dcery. Mně spolupráce s manželem nevadí. Samozřejmě, že si sem tam vjedeme do vlasů. Většinou jde o maličkosti, kdy on nedokáže něco pochopit, já nepochopím, proč on to nechápe… Ale to jsou běžné věci. Podstatné je, že si vše vždy vysvětlíme, vyříkáme. Podnikáme spolu léta, jsme spolu 27 let, klape nám to.
Co je ve vztahu a v podnikání nejdůležitější, aby vám to takhle fungovalo?
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Jsme k sobě upřímní, mluvíme narovinu. Já jsem vznětlivá, takže když mě naštve, vpálím mu to hned. Když se objeví problém, řešíme ho hned. To je důležité. Pokud se jedná o vztahové věci, postoj vůči dětem, tak mu řeknu, že si myslím, že by to měl dělat nějak jinak, nebo naopak, když mi řekne, že bych měla zpomalit, zmenšit tlak na děti, tak mi to také řekne. Snažíme se jeden druhého kočírovat. Protože já když se rozjedu, potřebuju někoho, kdo mě bude brzdit. Zkrátka mezi námi funguje tolerance a upřímnost.
Vy se ale kromě byznysu, věnujete i charitě. Koho podporujete?
Podporujeme děti z dětských domovů, ale trochu zvláštním způsobem. Na rozdíl od ostatních nadací nerozdáváme žádné finanční či hmotné drahé dárky. My rozdáváme sami sebe. Abych to vysvětlila. Už dvanáct let pro děti z dětských domovů pořádáme projekt Hejbejte se a zpívejte s Hankou Kynychovou. Pod hlavičkou mojí nadace tak pro děti připravujeme taneční soustředění, workshopy, soutěže a koncerty. Rozdáváme tak, co umíme. Předáváme zkušenosti, čas, radost, lásku a emoce. Můj projekt je o tom, že je učím to, co umím já, co umí náš tým. Rozdáváme jim naše umění, uspokojení, co nás baví. To dáváme i jim. Chceme jim dát do života ten správný základ.
Jak se vám daří skloubit všechny aktivity se starostí o rodinu?
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
Špatně. Ale nechci umřít s výčitkami, i když je někdy mám. Daří se mi to zvládat tak, že se chci věnovat svým dětem. Obě děvčata jsou dyslektičky a vím co to je. Taky jsem byla dyslektička, od třetí třídy jsem měla čtyřky, tak jim chci pomoct. Dnes jsem pochopila, proč jsem ty čtyřky měla, protože se mně nikdo nevěnoval. Měla jsem štěstí na speciální pedagožku, která mě naučila různé techniky jiného učení, což mě zachránilo, abych mohla vystudovat. S dcerami proto každý den dvě hodiny pracuji. Naštěstí je tady můj fantastický muž. A tak když přijdu večer unavená z práce, na stole je naservírovaná večeře, já jen sedám ke stolu.
