Zase jsem vstal do krásného dne. Tatínek mluví něco o stromečku… Nechápu, po obídku si jdu lehnout a přemýšlím, o čem že to táta mluvil .. No nic.
Vstávám a budim mámu strašným řevem – vstávej! Jdeme si hrát. Čas běží a je večer… Jdu spinkat, ale chci ještě mléko! Jo a ještě pusinku na dobrou noc. To ti přece nic neudělá.
Další den – vstávat. Táta si zase stěžoval – tentokrát, že už stojí stromeček. Ccc… JÁ HO VIDĚL DŘÍV. Ještě to mámo upravíš a sundej ty koule, nemám se s čím fotit. Jak mi to vůbec můžeš brát? A ještě to dát tam, kam já nedosáhnu.
Pak mám svačinku, hrajeme si, nakonec obídek a pak jdeme připravovat věcičky pro mě. Nejkrásnější a jdeme k babičce. Ale napřed mě musí obléknout, no ne? Tak jí trošku pozlobím. Budu cestovat po posteli.
Ale nakonec jdeme. Je docela teplo, navlíkla jsi mě moc.
