Ještě v dnešní době máme o druidových různé představy. Od staříků s dlouhými bílými vousy míchající lektvary, po kterých se Galové stávají neskutečně silnými až po čaroděje v bílém, kteří vykonávají oběti a při měsíčku žnou srpem jmelí z posvátných dubů.
Jejich postavení v keltské společnosti se však zdaleka neomezovalo jen na sbírání rostlin s magickými silami, míchání tajuplných lektvarů či vykonávání jakýchsi náboženských obřadů, během nichž obětovali svým božstvům. Caesar se o nich zmiňuje i takto: „V celé Galii jsou pouze dva stavy lidí, kteří něco znamenají a těší se vážnosti: jeden jsou druidové, druhý rytíři.“ Píše o nich také, že „rozhodují o všech sporech…zasedají k soudu…vykládají učeně o hvězdách,…o přírodě…a mladé lidi uvádějí do všech těchto znalostí…do války zpravidla nechodívají.“ Tito vzdělanci tedy v dávné keltské společnosti zastupovali role nejen kněží, ale i učitelů, soudců, právníků, přírodovědců, lékařů a filozofů.
Zprávy o nich máme již ze 3. Století před naším letopočtem od Řeků a Římanů. Podle Caesara se mladí lidé jen hrnuli do učení k druidům (podobně je tomu i dnes, k tzv. druidům z OBODu či ADF se také hlásí mnoho lidí), a to i přesto, že výuka trvala dvacet let a byla velice náročná, neboť adepti se museli učit velké množství textů nazpaměť, protože druidové nechtěli nic ze svého učení zapisovat, ačkoli znali písmo řecké i latinské. Caesar uvádí dva důvody, proč tomu taky bylo. Tím prvním byl fakt, že podle druidů si ti, kteří se spoléhají na své poznámky, necvičí paměť, a tudíž se málo naučí. Druhým důvodem bylo, že nechtěli, aby se jejich znalosti dostali do nepovolaných rukou, které by mohly druidských znalostí zneužít.
