Zdravím do všech koutů České Republiky 🙂
Hlavně ne do PRAHY! Nerada jsem jezdila do Prahy už na základní škole, kdy jsme to měli povinné. Vymlouvala jsem se rodičům, že jsem nemocná, že se mi nechce, no a někdy se mi i podařilo zůstat v náhradní třídě, kde jsme se normálně učili. Chápete, jak se mi do té Prahy nechtělo?
Před rokem a půl se mi obrátil svět vzhůru nohama – rozchod s přítelem, personální změny v práci, s některými přáteli jsem se přestala vídat a jiné poznávala, ale vlastně jsem byla hodně nespokojená a nevěděla jsem co bude dál.
V krátkosti shrnu svůj tragický příběh, který nazývám obdobím “na houpačce” *smile*
Odešla jsem z práce, která mě moc bavila – do práce, která byla velkou výzvou a příležitostí. Z nové práce rychlý odchod – personální změny a nováčci šli první. Další práce – v trochu jiném oboru ale obrovská příležitost se něco naučit. Odchod z práce – zklamání a rezignace. Dva měsíce volno a srovnávání se s tím, co se mi pořád dokola děje v práci! A hlavně proč? *sad*
A pak to přišlo – znáte z filmů to rozsvícení žárovky nad hlavou?? ANO to bylo přesně ono 😀
Už se mi toho stalo za rok a půl tolik, i když jsem se snažila a šla do všeho s tím nejlepším očekáváním, tak teď bych to asi měla pojmout jinak – jít do rizika, jít tam kam se mi nechce, udělat tlustou čáru za tím vším a začít od začátku 🙂
Jojo bude to Praha, v tabulce “pro” a “proti” jižní Čechy najednou neměli šanci 🙂
Máte některá z Vás podobný příběh? Jak Vás napadlo, že se přestěhujete do Prahy/nebo do jiného města? Co jste v tu chvíli řešily? Čeho jste se bály? Napište mi, že se vám něco podobného stalo, abych se necítila jako blázen 🙂 😀
