Nacházíme se teď někdy v období července.. léta, kdy už vím, že jsem v jiném stavu, kdy se těším na roli maminky, kdy s panem M plánuji budoucnost, kdy vše je zalité sluncem , srdíčky, sexem a začínajícími ranními nevolnostmi. Ne , nejsem supermanka a nevyhnulala se mi tahle super věc, která vám připomíná, že bude hůř. A bylo ..v podstatě záchod byl můj kamarád, pan M se stával nepřítelem číslo 1. Určitě znáte ten pocit , kdy vám spadnou růžové brýle? Někomu to trvá rok, někomu století mne to trvalo pár týdnu. Najednou jsem zjišťovala, že pan M není tak dokonalý jak se zdálo,tedy pro mne , pro některou by třeba byl. Ale dneska už vím, že se ženy nemají stydět za to co cítí.Cit k někomu není ohraničen časem, přijde, odejde nebo zůstane na furt. Abych byla spravedlivá, on by určitě na mne napsal taky pár pěkných vět, ale k tomu se dostanu. Nastal konec července a byl pohřeb babičky. A já se rozhodla, že prostě dám přednost doprovodu svého ještě manžela Radka, který babi znal , miloval jí a ona milovala jeho. 10 let prostě nevymažete a jak to tak bývá rodinné vztahy nejsou všude idealní, tak ani u nás to tak nebylo a není. Prostě moje rozhodnutí bylo takové, že jsem si přála a i moje maminka aby tam byl Radek. Jen podotknu že na předávání diplomů, byli oba muži. Jak Radek tak i pan M. Byla jsem tam za něco nepochopitelného, ale já je tam chtěla oba a nechala jsem to na nich, jak se s tím poperou. Kluci se nepoprali, dokonce se i respektovali. Pohřeb babičky jsem tedy přežila po boku Radka. Pan M udělal scenu, což asi bylo pochopitelné,ale pro mne ne. Znali jsme se krátce, on babi zažil na smrtelné posteli a prostě jeho argument , že s ním čekám dítě nebyl dostatečný na to, abych věděla s kým chci strávit tuhle bolestivou chvilku. Pohřeb máme za sebou a teď se vrhneme na můj hormonální kolotoč a boj sama se sebou. Jak jsem psala růžové brýle jsem nechala někde na cestě Praha – Davle ve vlaku a začala si všímat věcí, kterých jsem si nevšímala. Nebudu tu psát kolik hodin jsem strávila s kamarádkou na uchu a ujišťovala jsem se, že mi prostě hrabe z těhotenství. Tak první takové signály pro mne byly..nemá kamarády kolem sebe a to jako že max souseda se kterým nejvíce pokecá když přijede na víkend na chatu. Pak najednou negativní reakce na to, že mám v plánu jít studovat i dál, že nechci být uvazaná u domu a vařit. Můj sen je, si zkusit být učitelkou, studovat psychologii i s malou Aničkou, vždyť mne i v tomhle na prvním randeti podporoval..A vlastně proč chodit do práce. Dyť se mnou můžeš dělat byznis, který má jako vedlejší příjem. Jen pro představu jedná se o letadlo v kosmetice. A vůbec ta firma na mne působí jako sekta. Nechci se tu někoho dotknout, pokud v tom podniká a respektuji to, ale na mne to opravdu dobrý dojem neudělalo a kort když jsem viděla jedno setkání a jak se pan M choval. Jako ovce ..ovce co potřebuje někoho kdo mu naslibuje výletní loď za splnění nějakého cíle. Život bez práce a vyděláváním na druhých na produktech, které jsou asi kvalitní, ale předražené a musejí se vnucovat,aby jste se na tu výletní loď dostali. Pak třeba další super věc ..proč by naše dítě mělo mít dveře do pokojíku? No, proč? Protože bude mít právo na svoje soukromí a když to bude kluk tak přijde čas, kdy ruka v kalhotech bude častější jev, než ruka mimo poklopec. A v případě malé slečny..to tu nemusím popisovat, že dámy. Víme co umíme 
Zvracení u mne sílilo a já k němu zatím jezdila na prodloužené víkendy a držela si byt v Praze.Pochybnosti ve mne rostli, jestli je to ono, ale čekám s ním prostě dítě, jsem zmatená, bylo toho moc atd atd. Rozhodla jsem se, že se k němu koncem léta přestěhuji na trvalo a budeme pár v očekávání našeho přírustku. Asi jste pochopily z mého psaní, že jsem dost přímá a otevřená osoba a já si nabrknu silného introverta s majetnickými sklony, fixací na maminku co mi kurník neni schopný přinest ani čaj, když půl dne prozvracím. No a do toho všeho, aby to nebylo málo..přišel můj kamarád
Ano chlap . ..jinej … Známe se delší dobu,ale ne osobně jen po písmenkách z jedné hry. On z Moravy, mladší, kdy s ženou žijí odděleně a vychovávají na střídavku malého okatého klučinu. A já se jemu a naší společné kamarádce začala svěřovat, že nejsem šťastná. Že v panu M cítím něco divného, že nevím co si o něm mám myslet. Že to není prostě ono. Že mi buduje zlatou klec. A já na tohle nejsem zvyklá. Já si ráda o věcech povídám i za cenu hádky, že nejsem zvykla dostat pusu, až když jí první dám já ,že potřebuji taky cítit z druhé strany nějakou empatii, spontálnost. že musím vysvětlovat proč chci jít na procházku sama, obhajovat si čas stravený s kamarádkou. No prostě a stručně z pohodové Téry se stal zombík. Došlo na den D a to stěhovaní, ano přestěhovala jsem se . A v ten den se i stalo to, že jsem vyřkla nahlas pravdu kamarádovi, že se mi tam nechce a že škoda, že jsme se nesblížili spolu dříve. Sblížení v tuhle chvíli myslím jen v pochopení, v podpoře . A v ten den, tenhle kamarád projížděl přes Prahu domů na Moravu. Já poslala stěhováky na barák a navrhla takovou bláznivou věc a to, že se sejdeme na Hlaváku .On přesedna na svůj vlak a já na svůj za novými zítřky ….
