Když nejde utéct: Stalking, psychický teror a můj šestnáctiletý pohled na svět
Když se objevila kampaň #metoo, nějak jsem jí ani nevěnovala pozornost. Příběh zneužité herečky či modelky někde vyskočil i před ní. A nebyla jsem si úplně jistá, jestli je rozumné lézt do hotelového pokoje s chlapem, se kterým nechci nic mít. Jenže potom mi došlo, že se člověk často dostává do nevhodných situací souhrou úplně hloupých náhod, kterým ani nevěnuje pozornost. A co hůř, že i já mám ke kampani #metoo co říct.
Ne, můj příběh se nedá vůbec srovnat s příběhem devítiletých holčiček znásilněných vlastním strýcem. Můj příběh nemá vlastně ani nic společného se sexem. Ale má hodně co dělat s tím, že jsem žena a proti mně stál muž.
Bylo mi šestnáct a můj pohled na svět byl prostě šestnáctiletý. Zamiloval se do mě kluk, který se mi nelíbil, ale pasoval mě na střed svého světa a na mě to udělalo dojem. Tehdy mi nedošlo, že jeho snaživé nadbíhání je na hranici stalkingu. Vždyť mi neubližoval a měl mě rád.
Ani když se mi po roční známosti nepodařilo vztah ukončit, nepřišlo mi to divné. Dokonce ani když se mi to nedařilo skoro dva roky. I přesto, že jsem mu narovinu řekla, že k němu už nic necítím. Myslela jsem si, že jsem málo motivovaná, sobecká, že kdyby o mě stál někdo jiný, celé by se to vyřešilo rychle a snadno, ale že takhle nemá smysl dělat hrdá gesta, ranit jeho city a úplně upřímně taky se mi nechtělo přijít o výhody, které mi vztah s ním přinášel, když mi nikdo jiný nic lepšího nesliboval.
Nakonec přišel den, kdy už toho bylo moc a já vztah ukončila. To, co přišlo potom, byl psychický teror, který otočil všechno to hezké, co jsme spolu zažili, v hnusný psychologický horor o hlavní hrdince odjíždějící na romantický víkend do opuštěné chaty v horách s masovým vrahem.
Špatně se mi o tom mluví, špatně se mi píše, i když se vůbec nic vlastně nestalo. Ale během tří měsíců po tomhle rozchodu jsem poznala, jaké to je, když vás někdo pronásleduje, vyhrožuje, slídí, ale nikdo vám to nevěří. “Takovej hodnej kluk. Je zamilovanej, no.” Jaké to je bát se něčeho, co nejde pojmenovat. Uvědomit si, že teď stojíte tváří v tvář někomu, kdo kdyby chtěl udělat to, co vám slibuje, tak nemáte nejmenší šanci se ubránit. Prostě proto, že jste žena a proti vám stojí byť mizerně vyvinutý chlap…
Ne, nestalo se nakonec vlastně nic.
Přesto je to moje pečlivě střežená třináctá komnata. Důvod, proč bych si nechala vymazat ze vzpomínek tři roky života.
Přesto bych si nepřála, aby něco takového někdy zažila moje dcera.
Celý příběh najdete na mém blogu.
Zdroj foto: Dominika Rýparová
