Už 24 let dýchám tenhle svět. Za chvilinku mám narozeniny. Oh, mohla bych vybrečet moře slz za všechny ty promarněné dny, mohla bych řvát nahlas jako lev, za všechno co jsem kdy neřekla. Slyšíš? Slyšíš? Tak slyšíš! Ne. Nikdo mě neslyší… Už jsem otevřela oči. Vím, že mě nikdo slyšet nemusí, abych pochopila proč chodím bosa po orosené trávě na téhle krásné Zemi. Vím co v tomto životě nejsem.. Nejsem žena, která Vám dá duši na dlaň. Né, že bych ji neměla. Vem si jí pokud ji postřehneš. Posílám ti jí. Chytíš si tu třpytku do rukou nebo do srdce? Dej pozor! Může ti lehce uletět. Jako okřídlenec s velkým peřím. Šeptám ti, nasloucháš? Ztiš se, nebo neuslyšíš.
Občas je velice těžké se domluvit… Pravidla, je těžké se jimi řídit, když v tom nevidíte otisk sebe sama. Jak může člověk něco ctít, když v tom nevidí sám sebe. Jak můžu v něco věřit, když to nemám ověřené. Když jsem byla malá holka, tolik sem se bála jezdit na kole. Ale hrozně moc jsem to chtěla umět. Moje modré oprýskané kolo s červeno-bílou nálepkou čekalo. Bála jsem se tak moc, že jsem chtěla mít jistotu, že se mi nic nestane. „Tati, drž mě. Hlavně mě drž.“ otáčela sem se za vztyčenou hlavou za mými zády. Když nevěříte, že profrčíte nedotčení hlínou, nezbude nic jiného. Než věřit. Taťkovi můžu vždycky věřit. Nikdy by mě nenechal padnout. Ale on měl tou chvilkou něco jiného v srdci.. Víru ve mně. Když jsem na něj zděšeně křičela aby mě hlavně držel – Pustil mě. V hlavě vám běží tisíc věcí. On udělal to nejlepší co mohl. Nezáleželo na tom jak moc se bojím. Věřil, že zvládnu svou cestu skvěle. Tak moc sem se bála a on tu moji tmu, rozsekal na tisíc kousků. Díky, za všechny táty a mámy. Které to cítí. Cítíte to? U svých dětí? Ten pocit, že to sami zvládnou? (Na kole přece umí jezdit každý….)
Myslím si, že v dnešní době je velký problém důvěra. Jestli máte věřit sám sobě, kolegovy, kamarádce, potravě kterou jíte, způsobu jakým žijete. Je toho opravdu mnoho. Člověk celý život staví na domněnkách (jako já). A myslí si, že je to to, co potřebuje. Nevím co přesně potřebujete vy. Já potřebuji, přestat se domnívat. Nechci vesmíru důvěřovat. Chci aby ta důvěra byla jako něco stálého tady. Jako jistota, že večer půjde Slunce spát.
Proč bychom nemohli věřit my? Kdybychom měli důvěru. Vše by bylo tak lehké. Děti jsou důvěřiví, myslíte, že je to proto, že jsou ještě dětmi? Mám pocit, že je to proto, že nemají důvod nevěřit… My lidé jsme zvláštní, vytváříme si domněnky a pak nevěříme. Zkuste se, alespoň pro dnešek, pustit. Uvidíte, že se Vám pojede mnohem lépe..
