Stromy v rytmu života: Děkujeme za každý nádech
Nemá se začínat slovem když, tak jím začnu…
Když jsem před dvěma týdny vyblejskla v sobotu po obědě tuto fotografii, nenapadalo mě, kromě toho, že je krásná, k jakému textu by se mohla hodit, co by takový záběr mohl napovídat. Pár dní jsem ji nosila na obrazovce mobilu, přemýšlela o větvích obsypaných zlatem.
Poté přišla vichřice, na kterou si určitě všichni vzpomínáte. Prohnala se Čechami, Moravou a Slezskem, zanechala po sobě památky a očesala zbytky stromů.
Je tomu už týden a dneska po probuzení, když jsem vykoukla do mlhy husté, že by se dala krájet, a spatřila jsem odsvlečené hnědé větvě ořešáku, javorů a lip, mě napadla následují myšlenka.
V tyto dny stromy právě dokončují svou fotosyntézu a výrobu cukrů, z kterých získávají energii. Jen tak mimochodem nám přitom dávají kyslík, A my bychom jim při každém nádechu měli poděkovat. Jak tady sedím a datluju, uvědomila jsem si, jak si vůbec neuvědomujeme, že dýcháme. Cena jednoho nádechu nám dochází až ve chvíli, kdy jsme u konce s dechem.
Když strom usoudí, že má zásoby cukrů dostatečné a ucítí, že teploty klesají a délka slunečního svitu se zkracuje, shazuje své listí a tlumí svou činnost. Přichází doba dlouhého snění.
Nechám stromy snít a vrátím se do léta. Když stromy v noci spí, poklesávají jim větve. Toho jste si určitě všimli. Je úžasné se projít mezi spícími stromy, už jen čekáte, až se ozve nějaké zachrápání. Jenže chloroplasty v listech stromů jsou sice jakési “plíce”, bohužel či bohudík nejsou hlasivkami. Umíte si představit, že by vám stromy pod okny hlučně chrápaly? Nebo byste se s někým procházeli večer romanticky za ruku a kolem vás by odfukovaly a pochrupovaly stromy? To by tedy byla romantika u stromů v ložnici…
My lidé máme za jasných teplých letních nocí stromům co závidět. Spánek pod hvězdami, za svitu Luny a planet, to je tak dobrodružné. Stromy vlastně od pradávna provozují skauting. Čili je nad slunce jasné, že staré stromy svou moudrost, o které se často vypráví v pohádkách a pověstech, nenačerpávají jen věkem, ale také z hvězd.
Líto je mi stromů, které nemají šanci se prospat v noci pod hvězdami. Co třeba takový strom uprostřed města? Ze všech stran je bombardován světlem, hvězdy se mu v tom světelném odpadu ztrácí, Luna se mu schovává za střechami a komíny. Takový strom je jako člověk pracující na směny. Celý jeho spánkový režim je narušený, v noci jen klimbá, odpočine si pouze tehdy, když shodí listí. My bychom měli být takovému stromu vděční. On si svůj úděl nevybral, byl vysazen a neumí se vykořenit a utéct za město. Kdyby to mohl udělat, to bychom koukali, jak by byl vyšší, mohutnější, jak by měl zelenější listí. Jako nám lidské vlasy prozrazují hodně o zdravotním stavu pod kůží člověka, koruna stromu upozorňuje na kondici stromu pod kůrou.
Proto bychom měli děkovat stromům prožívajícím svůj život na městských ulicích. Pro mě je strašná představa, že existují na světě i města a velkoměsta téměř bez stromů. Jsou plná lidí, ale přesto připomínají spíše archeologická naleziště.
Stromy, které jsem vyfotila, žijí za městem, a myslím, že velmi spokojeně. Jejich objemné koruny a krásně zlaté listí mluví za vše.
Na závěr zase trochu hudby, kterou si budu pouštět, abych se přenesla do světa Rafaelky, knihy, kterou právě píšu. Můžete to zkusit se mnou. Tentokrát hudba od Michela Pépého:
Zdroj foto: Pixabay.com
