MHD jako zrcadlo lidských emocí: Příběh o laskavosti a pochopení
Jsou dny, kdy by se člověk nejraději někam zavřel a nevylízal. Co je nejlepším lékem v době, kdy se necítíte úplně nejlépe? Samozřejmě existuje spousta variant a každý má tu svoji. Někdo si zaleze do postele, udělá si něco dobrého, podívá se na film, nebo naopak vyrazí do společnosti.
Já bych šla domů a na jednu z těchto variant se připravila, ale to by nesměl přijít kolega (a zároveň jeden z nejhodnějších lidí, co znám) s nápadem… V sobotu jsme byli v práci. Bylo horko, a protože jsme měli půjčené koloběžky, napadlo ho se na nich projet. Z krásného, dlouhého kopce dál, s objížďkou…
Jedeme, jedeme a já cítím, jak se mi otevírá mysl, jak se zase usmívám, a jak se hlava „čistí“. Ale i tato v celku jednoduchá záležitost musela mít své zákonité složité ukončení…
Vyjet zpátky kopec jsme chtěli autobusem, jenže bylo to v sobotu večer a to se do něj nahrnuly davy. A autobus v tuto dobu už tak často nejezdí… Zkoušeli jsme pana řidiče přesvědčit, aby nám je zavěsil zezadu autobusu, ale dle jízdního řádu to prý u tohoto autobusu zrovna nešlo. Tedy nám nezbývalo nic jiného, než se zkusit vejít do autobusu. A s takovou pseudonenávistí jsem se tedy dlouho nesetkala. Pro ostatní to byla nepředstavitelná drzost. Místo toho, aby nám uvolnili trošku místa (někde byla i volná místa k sezení), po celém autobuse začala šeptanda.
„Co s tím lezou do autobusu, když je plnej?“
„To snad není možný…“
„Buzeranti…“
„Jsem ještě neviděla, rvát se do plnýho autobusu s koloběžkou…“
A tak jsem se ptala sama sebe – nebylo by mi líp, kdybych jela domů rovnou než se s někým hádat a tohle poslouchat? Nejdřív jsem měla za to, že ano, ale pak mi došlo, že ne. Proč bych se měla zavírat doma? Protože nás nikdo nechtěl v tu chvíli chápat? Ne. Vždyť vím, že pochopení je jedna z nejtěžších disciplín.
Když jsme vystoupili raději o zastávku dřív, kolega se stačil ještě s jedním pohádat, a další po nás volala, že má od nás špinavé kalhoty. A na tu jsem zase pro změnu začala křičet já. A to aniž bych chtěla, ale v ten moment vám ta malichernost počínání a pozastavování se nad úplnými banalitami přijde tak směšná, že jsem nemohla jinak. Nakonec paní mávla rukou a já pochopila, že to vůbec nemělo smysl. Tedy až na to, že se mi ulevilo, a že jsem u pár lidí ta nejdrzejší holka, co kdy viděli.
A tak jsem si uvědomila, že člověk nesmí nikdy soudit, ať už vidí cokoliv.
Překvapilo mě, že ti lidé, co by k sobě měli být hodní, už jen z nějakého nepsaného zákona, protože jsme všichni stejní, stejně zranitelní, místo toho řeší na celý autobus téměř všichni do jednoho, jak jste sobečtí. Ale neví nic o tom, co máte celý den za sebou, v horku, v práci, že jste si chtěli jen provětrat hlavu. Ale člověk častokrát vidí jen jednu tvář – tu svoji.
Samozřejmě jsem v ten moment došla k názoru, že MHD nenávidím a už nikdy jí nepojedu.
„S blbýma lidma ne!“
Jenže za den stejně jedete, protože vám ani nic jiného nezbývá, rozhlédnete se podél trolejbusu a najednou uvidíte starší manželský pár… Paní manžela vlídně drží oběma rukama za ruce. Když vycházejí, vidím je podporovat se navzájem. Nejen v MHD, ale v životě obecně. A to je krásně dojemné. A v tom přijde chvíle, kdy chcete jezdit pořád, protože za tohle vám to stojí. Za to vidění, jak jen dokáže být láska laskavá.
Nenechte si nikdy nikým zkazit den… On neví o vás a vy nevíte o něm… Nikdo netušíme, kdo co má za sebou. Sto lidí, sto osudů, stovky emocí… Jeden se na vás usměje, je vám za úsměv vděčný, druhý pohrdne a pohledem vás chce probodnout. Ale pokud budete žít pořád raději ve vlídnosti než v pseudonenávisti, možná se vám to vrátí v podobě jako u toho manželského páru…
Věřím…
Zdroj foto: Pixabay.com
