“Joahova cesta k sebepoznání: Rozhovor s Bohem o jednotě světa”

Chlapec jménem Joah seděl na vyhlídce vysoké hory. Nekoukal do dálky. Byl schoulený a tichý. Přemýšlel a jeho krásné modré oči zůstaly skryté po víčky. Myslel, že mu budou po tváři stékat slzy, ale v tichosti odlehlého místa neměl potřebu pláče. Připravoval se na rozhovor s Bohem. Přišel se svěřit se svou pravdou. Přišel se podělit, vyzpovídat se. Cítil se jako nadšené malé dítě, kterému Bůh přidělil úkol a on se vracel se správnou odpovědí. Věděl, že Bůh je připraven na všechno, že ho nebude soudit, že přijme jakékoli řešení, pokud to bude Joahova pravda. Chlapec byl ve zvláštním pocitu klidu. Našel v sobě odpověď a nemohl se dočkat, až o svém objevu promluví s Bohem. Byl si jist, že ho pochopí. Byl si jist, že přichází s pravdou. Možná, že se se svým objevem nemusel nikomu svěřovat, ale on chtěl. Chtěl se o poznání podělit s Bohem.

„Joahu?“ „Ano Bože? Slyším Tě. Jsem tady. Přišel jsem Ti říct, co jsem zjistil. Pamatuješ si na mě? Jsem Joah. Když jsem se narodil, dostal jsem od tebe úkol. Měl jsem zjistit, kdo jsem. A jsem tady Bože, já na to přišel, já to zjistil. Jsem moc šťasten a chci se s tebou o svou radost podělit.“

„Povídej Joahu, tvá pravda mě moc zajímá.“ „Bože, žil jsem krásný život plný poznání. Prošel jsem mnoho cest a přesto jsem zůstal navždy mladý. Potkal jsem mnoho lidí v tomto světě, do kterého jsem se narodil. Cítil je, vnímal je, ochutnával, díval se na ně a myslel jsem, že jsou jiní. Moje mysl myslela na něco jiného, než v tu chvíli cítilo moje srdce. Pravda mě hnala však dál. Daleko za hranice myšlení, ještě dál, než dohlédla moje paměť. Pravda mě vedla k odpovědi. Z počátku jsem byl oddělen, však součástí světa, pak jsem se stával pozorovatelem, to byl poslední krok k odhalení odpovědi, tak jsem Bože na to přišel. Svou neúčastí, však za mé přítomností, byla mi odhalena pravda.“

„Jaká je pravda, Joahu?“ „Bože, pravdou je, že jsem na světě sám. Že ti druzí, že ti jiní lidé neexistují. Jsou v mém světě, ale není to nikdo jiný, než samotný já, Bože. Ti lidé jsou mnou a pokaždé, když pohlédnu do očí člověka, dívám se na sebe. Celý svět jsem jenom já a zároveň je zaplněn miliardami verzí mého bytí. Bože, já se můžu každý den vidět v jiném světle. Bože, já si můžu vybírat. Bože, já se můžu o sobě učit. Bože, já se můžu radovat ze sebe sama. Bože, já si můžu rozpomenout. Bože, já můžu utvářet tento svět. Můžu dělat cokoli a výsledky svých činů se mi zobrazí přímo před očima, jako film na filmovém plátně. Je fascinující toto pozorovat. Bože, já jsem zjistil, že jsem ty. Já jsem Bůh, stvořitel světa, vládce jednoty, tvůrce změny. Já se rozpoznal, já se našel. Já se přijal. Já se stal něčím, čím jsem se narodil. Plný lásky, která je světlem i tmou, plný touhy, která je podmanivá a tak hravá, plný božských nápadů, snů a vizí, byl jsem zrozen na Zemi a stal jsem se člověkem.“

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account