Skutečné štěstí v časech temnoty: Jak se zocelit v krizi
“Hvězdy se ukážou jen ve ‘světle’ naprosté tmy,“ píše filozofka Anna Hogenová ve své knize Jak pečujeme o svou duši? V životě toužíme po štěstí a zpravidla děláme všechno pro to, abychom se vyhnuli bolesti, smutku, ztrátě, jakékoliv temnotě. Lehce se nám stane, že zaměníme štěstí za kýč – za něco, co se blyští a leskne, ale ve skutečnosti je to jen povrchní skořápka, která lehce praskne při prvním nárazu.
Co tiše čeká ve tmě
Jenže až v trochu horším čase vždycky zjišťuji, zda už jsem si v časech nejlepších snad přeci jen něco odpracovala – s jógou i koučováním. V letu na růžovém obláčku jsem měla v obojím pocit stagnace. Přitom jsem nepřestávala usilovat. Až v trochu horším čase si ale říkám, že to, co je skutečné a pravdivé, jen prostě není pokaždé poseté flitry a nebliká to na dálku, aby to upoutalo naši rozptýlenou, povrchní pozornost. Možná to tiše čeká ve tmě na chvíli, kdy se do ní propadneme a ponoříme, oči na ni uvyknou a my, až se rozkoukáme a překonáme ten největší strach, zahlédneme nějaký záblesk.
V trochu horších časech je načase přemýšlet a cítit o pravdě, o lásce, o víře a o štěstí – ne těch domnělých, ale těch, které podstatně nesou náš život. O všech těch velkých věcech, bez kterých nepřežijeme a které neztrácejí sílu, i když je záměrně snižujeme, relativizujeme, podezíráme z patosu a často se bojíme vyvolat je jejich pravým jménem.
Projít cestu temnotou, v níž se dlouho neukazuje žádný světelný záblesk, je posilující zkušenost. V té době vydrží a odolá jen to, co má skutečně pevné základy. Poznáváme, na co a na koho se můžeme spolehnout – na sebe i na pevné vztahy. Obrátíme se k sobě a do sebe a znovu uvažujeme o své síle a o smyslu. Nenecháme se temnotou pohltit, ale bereme ji jako zkoušku, která nás zocelí.
Plodná černota
Nikdo si nepřeje krizi a úzkost. Přesto z nich můžeme čerpat. Je snadné aplikovat všechny tipy a triky na spokojenost a štěstí, když v zásadě už šťastní a spokojení jsme. Je snadné utvrzovat se v tom, že je možné na všem najít něco dobrého, v době, kdy se nám ve všem v zásadě daří. Jde snadno potvrdit si pravidlo, že se dá na všem něco naučit, když je zrovna v našem životě v zásadě všechno fajn. Jenže opravdová zkouška přijde, až když se propadneme do temnoty a setkáme se tam s mnoha stíny. Často, a ne náhodou, se v této souvislosti poukazuje na květ lotosu, který vidíme na vodní hladině, ale jenž koření ve tmě a bahně v hloubce pod vodou.
Černota je plodná a i když se často nedá snést, mnohé nám vždycky daruje. Bez ní bychom se toho o sobě dozvěděli mnohem méně. Možná by nám unikala hloubka. A možná bychom pozapomněli, jak cenné je být člověkem – silným, milujícím, ale i citlivým a křehkým.
Zdroj foto: Pixabay.com
