Co dělat, když vás někdo klasifikuje někam jinam, než byste si zasloužila a přála?
Proč nemám ráda oslovení “matko”?
Protože věřím, že můj život má více rolí, než tu jednu jedinou.
Sešly jsme se s kamarádkou ze střední školy, která sama ještě nemá děti.
Ta se mě rovnou mile ptá: “Jak se máš, matko?”
Podle tohoto oslovení si říkám, že ji asi zajímá, jak se daří mé rodině, začnu povídat o synovi, načež se zeptám: “Jak se máš Ty?” Spustí o svém životě – o práci, bydlení, zájmech, kamarádech, příteli, atd.
Všechno mě to zajímá, ale říkám si, že i můj život se skládá také z více rolí, než jen té mateřské.
Chvíli si povídáme – klasická výměna životních zkušeností a názorů, když v tom ji nějaký můj postoj nesedne a tak mě radši rovnou usadí: “No, jasně, matko!” Ohradím se, že mám jméno a ona sebou zaskočeně trhne: “A co ti vadí? Vždyť jsi matka!”
Ano, má pravdu. Jsem maminka a jsem na to právem hrdá. Nicméně nejsem jenom to.
Věřím, že při oslovení člověka jménem, mu dám prostor k tomu, aby se rozhovořil o čemkoli, co právě dělá a co ho zajímá. Zatímco když dám do oslovení pouze jednu roli, tak už mu podsouvám to, jaký by měl být, jak se má chovat a jak jej vnímám.
Oslovení jako “pane doktore,” “paní učitelko,” “kamaráde,” nebo třeba i “pitomče” už navodí situaci a postavení, v jaké chceme daného člověka mít.
Kvalita života se hodnotí podle množství rolí, které zastáváme a v této krásné době, kdy se vám život přetočí naruby a z holky, která byla sebevědomá, společenská a zábavná, měla práci, která ji bavila, scházela se s kamarády, vyrážela za kulturou, chodila cvičit, cestovala a užívala si nejrůznější blázniviny, je najednou matka, která má neuvěřitelnou zodpovědnost, vše se učí od začátku a jejím nejbližším společníkem je miminko, které většinu času brečí, v lepším případě spí a každý se zajímá jen o něj.
Nejedna maminka měla v té době pocit, že se stala neviditelnou a některé se tak postupně začnou chovat. Často můžete vidět matky, které nejsou moc upravené nebo vyrazí ven i s nějakým flekem na oblečení. “No a co? Koho teď zajímám?” říkala jsem si. Vzhledem k tomu, jak rychle a co všechno dokáže malé dítě zašpinit a nedá vám chvíli na to se převléknout – tedy jednou či dvakrát to stihnete, ale potřetí během 15 minut se vám už nechce, tak to prostě přestanete řešit.
Na nějakou dobu to byl i můj případ, protože jsem byla vyčerpaná – dítě vyžadovalo stále více pozornosti. Jako by to moje zlatíčko chtělo vyplnit prázdno, které jsem pociťovala od okolí.
Kamarádi dál chodí pařit, ale stavit se na kafe nějak není čas – o čem by si taky s matkou asi povídali – o přebalování, dětských výživách? Jako bezdětná jsem si také myslela, že jsou matky malých dětí nudné hysterky, které řeší dokola jen pár věcí a o ničem jiném než jejich dětech se s nimi nedá bavit. Tak jsem si řekla, že mi to ten život hezky vrací a že to prostě vydržím.
Mým velkým spojencem v těžkých začátcích maminkování byla čokoláda, která mě zbavovala úzkostí, smutku a osamělosti do té doby, než mě můj muž oslovil: “mamino!” Člověk se chlácholí čokoládou, přibírá kila, zvyká si na svůj měnící se obraz v zrcadle a k tomu má pocit, že je neviditelný – to je velmi nebezpečné. Oslovení “mamino” od partnera, kterému se chci líbit, bylo pro mě tak varovné, že jsem si řekla DOST! a zhubla 25kg 🙂
Dítě roste, baví mě a dělá mi radost. Nedá se popsat, jak ráda ho mám. Zkušenost s mateřstvím je samozřejmě nepředatelná. Při snaze o jeho přiblížení mě jako první napadne slovo “intenzivní,” které vnímám v celém jeho spektru.
Při návratu do práce jsem byla velmi překvapená, jak moc se mi změnily hodnoty, postoje a vnímání zátěže. Dřív jsem z práce chodila unavená. Ale po těch 2 intenzivních letech doma se synem, kdy jsem za něj měla nikdy nekončící odpovědnost, mi mé zaměstnání teď přijde jako odpočinek, kterého si vážím. Jasně že, mám zodpovědnost za své pacienty, ale po skončení terapie se můžu v klidu napít a nebýt při tom politá, nebo si dojít na WC a zavřít si při tom dveře:) Prostě si můžu dopřát pár minut klidu sama se sebou a nebát se, že si moje drahé dítě rozmlátí na odrážedle hlavu o topení nebo právě vyleze z okna ve 4. patře – a to je velká úleva.
A nejlepší na tom všem je, že se po práci na své dítě zase těším a užívám si ho a vnímám možná ještě intenzivněji než dříve. Jen si nepřipadám tak vyčerpaná v monotónním zápřahu nikdy nekončící zodpovědnosti – protože je teď můj život pestřejší – zase vnímám všechny své role.
Zdroj foto:Pixabay.com
