Existuje Ježíšek?
Samozřejmě! Alice ho slyšela. A to není jen tak ledajaký zážitek. Čtěte!
Vánoce. Co všechno umí takové slovo. Všichni jihnou, otevírají svá srdce a hlavně peněženky, takže obchodníci si mnou ruce už od září, ženy řeší tu věčnou otázku: Mýt či nemýt?? No ano, ta zatrolená okna.
Když už máme samoodmrazovací ledničky, proč nemáme samomycí okna? Ledva by okno zjistilo, že už špatně vidí, hned by si navolilo mycí program podle stavu znečištění a vůbec by nás s tím neobtěžovalo. Hovory potkávajících se osob začínají vždy větou: tak co, už máš ježíška? A kdyby někdo čirou náhodou nesledoval kalendář a neodškrtával si dny, co ještě zbývají do toho netrpělivě očekávaného dne, tak nákupní centra nenechají nikoho na pochybách, cože se to chystá.
Jako puberťák a poté čerstvě dospělá, jsem vánoce nesnášela. O existenci Ježíška jsem měla jasno a tenhle den mi přinášel jen samé nepříjemnosti. Tak za prvé. Musela jsem brzo vstávat. Brzo znamenalo dřív než v jedenáct. Otec, který miloval společné snídaně a kterých se mu díky mé zálibě ve spaní až do oběda poněkud nedostávalo, mne neurvale budil nejpozději v devět ráno se slovy: tak alespoň jednou za rok s námi můžeš snídat! Ale při pohledu na můj znechucený obličej a zhroucenou postavu v županu dost pochyboval o svém rozhodnutí, vytáhnout mě z postele v tuto velmi časnou hodinu. Po snídani nastal další teror. Obalování a smažení kapra. Večer jsme byli u stolu všichni včetně dědečka a babičky, všichni milujeme ryby a všichni jsme je chtěli mít taky druhý den k snídani, obědu i večeři. Takže jich bylo opravdu hóóóódně. Oběd mi byl odepřen. „Měla jsi snídat! A neviděla bys zlaté prasátko.“ Tss, jako kdyby ho někdo někdy viděl…. Hlady jsem nezhynula jen díky tomu, že jsem v kuchyni kralovala já a maminka v ložnici tajně balila poslední dárky. Až večer stromeček, osvětlení, celá rodina krásně oblečená, atmosféra a samozřejmě dárky, prostě to všechno dohromady smazalo ten namíchnutý výraz z mého ksichtu a já se radovala s ostatními. Po rozbalení dárků maminka pravidelně znejistěla, upřela pohled na nějakou osobu a prohlásila: „to už máš rozbalený všechno? To není možný.“ A šla hledat. Někdy našla hned, někdy až v červnu. Poslední hledání se uskutečnilo asi před třemi lety….stále nic…je ukrytý naprosto dokonale.
To jako dítě jsem vánoce milovala. Vstávala jsem brzo a rodiče budila už v šest ráno s nedočkavou otázkou: Mamí, tatí, kdy už přijde? Odpověď: až bude tma. Mamí, ale tma už je… Po česnečce, nahrazující oběd, jsme už do obýváku nesměli a pro jistotu jsme byli odtransportováni k babičce, sousedům či známým s dětmi. A s úplně blbou výmluvou, proč rodiče nejdou s námi. Jen co jsem začala chodit do školy, začala jsem o existenci ježíška silně pochybovat. Spolužáci mi jasně dali najevo, že jsem úplně pitomá, když věřím na něco, co nikdo nikdy neviděl. „Ty hloupá, dárky přece kupují rodiče“. Zdrtilo mě to.
Ze školy jsem přišla s pláčem a žádné utěšování a uklidňování nepomohlo. Přišel další štědrý den, kdy jsem bedlivě sledovala rodiče, kde jsou a co dělají. Ale zase to nějak zmákli, takže jsem je při činu nenachytala. Avšak moje přesvědčení, že Ježíšek NENÍ, mi lehkou depresi přineslo. Rozdali jsme si dárky [^] a rozbalujeme je, když tu se najednou ozvala hudba a potom slova: „Dobrý večer, tady je Ježíšek. Omlouvám se, že se ozývám tak pozdě, když už rozbalujete dárky, ale dětí je na světě hodně a tak mi to trochu trvalo. Milá Alice, to jsi hodná, žes mi napsala dopis i za svého bratra, který ještě neumí psát….“ A následoval výčet toho, co se nám povedlo a taky toho, co všechno jsme za ten rok provedli a proč tedy některé věci nedostaneme. No oči jsme měli jako tenisáky. A nikdo mi ještě několik dalších let nevymluvil, že Ježíšek není, protože JÁ ho slyšela!
Uplynulo od té doby hodně let, když jsme jedny vánoce trávili všichni u mého bratra. Ta starší neteř byla přesně v tom věku, kdy se o Ježíškovi začíná silně pochybovat. Rozdali jsme si dárky, [^] rozbalujeme je, když tu se ozve hudba a potom hlas: “Dobrý večer, tady je Ježíšek. Omlouvám se, že se ozývám tak pozdě, když už rozbalujete dárky, ale dětí je na světě hodně a tak mi to trochu trvalo. Milá Alice, to jsi hodná, žes mi napsala dopis i za svého bratra, který ještě neumí psát….“ No oči jsem měla zase jako tenisáky a se mnou všichni ostatní, děti přestaly rozbalovat a koukaly s otevřenou pusou. Jen můj bratr se smál tak, aby ho jeho holky neviděly. Poté, co Ježíšek skončil, se moje neteř na mě obrátila a prohlásila: “No, to má teda velký zpoždění…. A myslíš, že ten můj dopis si přečíst stihnul?”
O existenci Ježíška neteře hodně dlouho nepochybovaly, vždyť ani on není bez chyby. Na druhou stranu – cca 40 let zpoždění při jeho nesmrtelnosti vlastně nic neznamená.
A já vám všem přeju, aby ten letošní ježíšek našel cestu i k vám. Že neexistuje? Ale jo, JÁ ho totiž slyšela.
Vaše Alice
Zdroj foto:Pixabay.com
