Divná nebo jen jiná? O osobní autenticitě a přijímání sebe sama
Proč jsi tak jiná?
Proč se nesměješ, když MY se smějeme?
Proč nepiješ?
Proč se nebavíš?
Proč tak čumíš?
Ne, nikdy jsem ani jednu z těchto vět neslyšela (aspoň myslím). Ale kolikrát mám pocit, že kdyby to nebylo neslušné, tak bych minimálně jednu z nich musela slyšet denně.
Když nevím, jak se pojmenovat, řeknu, že jsem divná. A to asi opravdu jsem. Asi určitě. Divná a ne sebevědomá. Na tom druhém se dá pracovat, vím. Snažím se. A ani mi nic jiného nezbude, jestli chci přežít…
Začala jsem dělat uvaděčku a šatnářku v jednom divadle. Jsem tam zatím velmi šťastná. Baví mě se na lidi usmívat, podávat jim kabát, přát jim krásný večer – zkrátka mě to baví. Nebudu lhát, že nejvíc asi kvůli tomu, že se tam cítím dobře. Jako doma. Zkrátka někde, kde se něco tvoří, kde probíhá to, co mám tolik ráda, a k čemu mám vztah. Vážím si toho, že u toho můžu být, i když „jen“ jako uvaděčka. Ale myslím, že už teď tam trošku budu za černou ovci… Dokázala mi to minulá služba, kdy jsem přišla, a zrovna se řešilo, kdo s kým chodil. Nutno podotknout, že se jednalo o herce z umělecké školy. U takových jsem věděla a vím, že pro ně nikdy nebudu dost atraktivní. Možná ani vzhledově (protože nejsem tak zajímavá – nebarvené vlasy atd. atd.), ale spíš určitě svou povahou. Při pohledu na dívku, která s ním údajně tedy chodila, jsem v ní viděla přesně ten typ ženy, co se líbí – sebevědomá, hrubší hlas, nebojí se promluvit, drzost. A další slečny se zapojovaly. Jen já mlčela, poslouchala a k ničemu neřekla ani slovo. Nevěděla jsem, co říct, sem tam jsem se zasmála, ale jinak jsem poslouchala a v skrytu duše možná i trochu obdivovala, jak to ostatní umí.
Na druhou stranu, čím víc si tak nějak uvědomuju samu sebe, tím víc docházím k tomu, že i když jsem je sledovala se zaujetím a s trochou chuti se inspirovat, bylo mi při odchodu vlastně dobře a vůbec jsem se netrápila tím, co si o mně myslí. Že jsem nemluva, nekňuba, introvert, tichý pozorovatel. Nic, bylo mi to jedno. A to i poté, co jsem následně zamířila do mého oblíbeného divadelního klubu a vyprávěla to příteli. Uvědomila jsem si, že o tom vyprávím s lehkostí. Že asi jsem divná, ale že už nepůjdu brečet do kouta a užírat se tím, že to tak je.
Introvertů jsou na každém rohu desítky. Vlastně si ani nemyslím, že jsem nějak zvláštní. Jen se čím dál víc přesvědčuju o tom, že si víc rozumím s kýmkoliv jiným než s dnešními slečnami.
Pár příkladů (z minulosti viděných, slyšených i zažitých):
Nemám moc ráda, když muž ženě kupuje spodní prádlo. Je to hezké gesto od muže, to samozřejmě, ale kdyby mi raději za stejné peníze koupil malou kytičku, Lentilky nebo jakoukoliv blbost do domu, měla bych asi větší radost, než mít povinnost cítit se jako sexuální dračice.
Nota bene bych si ho nikdy nevyfotila a nedala ho na Instagram jako chloubu.
Nikdy bych se V NĚM nevyfotila a nedala to na Instagram jako chloubu.
Pařby. Už to slovo samo o sobě je podezřelé. Pařby, party, vožíračky. Ráda tancuju, ale bez přehnaného množství alkoholu. A též nerozumím těm, co to pak kdekoliv zveřejňují.
Děsí mě moc cizích lidí najednou, kam jsem přišla s někým. Srdce začne bušit a má strach, že bude opuštěno, samo, osamoceno. A to právě pro někoho z těch, co se umí „bavit“.
Nemám ráda selfie a nechápu lidi, proč je fotí. Tedy, vlastně asi chápu. Vždyť proč vzniklo tolik nových aplikací na rozdávání „lajků“ a sebe reprezentace, která nám má zvyšovat sebevědomí?
Mám jen pár opravdu dobrých kamarádek, jinak moc ženám nerozumím a nevěřím. Upřímně si myslím, že ženské kolektivy většinou bývají zlo.
Žiju s fotografem, ale nemám ráda modelky, co fotí. Ani ne tak ze žárlivosti (ale co bych lhala, samozřejmě taky trošku kvůli bodu nad), jako spíš kvůli tomu, že mi to přijde povrchní. Ale jako fotografa si ho vážím a obdivuji (i když ne moc nahlas).
Nerada se fotím. Tedy, takto. Miluju fotky jako vzpomínky, ráda se na nich vidím veselá, když občas dělám „modelku“ a povede se to, jsem šťastná, ale že bych se pak kvůli tomu cítila nějak nadřazeně, to se říct nedá.
Nemám ráda nesamostatné lidi.
Nemám ráda motta a citáty, která se většinou citují z nalezené první stránky v Googlu.
Nemám ráda pohledy očí, co mě hodnotí, když někam s někým přijdu, a říkají, že jsem divná. To přece můžu jen já!
Nejsem nesnášenlivá, jsem jen velmi citlivá na selekci mých přátel a lidí, co se okolo mě pohybují.
Co je pak víc, než hřejivý pocit, že i když jste jiní, nedostatečně drzí, průrazní, nekomunikativní, dlouho se otevírající se typ, stejně v tom divadelním klubu seděl váš přítel s vámi. Ne s nimi. Ale s vámi. Z té radosti ho kolikrát ani nevnímáte, jen se na něj díváte, usmíváte se a radujete se, že vám se zaujetím něco vypráví. Že ho baví vyprávět to zrovna vám…
A tak i když jste jiní, nemusíte být automaticky horší.
Jsme to zkrátka my. A buďme za to rádi.
PS: Ruce na úvodní stránce tohoto článku patří Vlastu Burianovi. Mému oblíbenému herci, který byl také svůj. Jako každý jiný člověk. Geniální plastika jeho rukou vyjadřuje nejen jeho umění…
Když jsem psala tento článek, přišlo mi, že v tu chvíli přesně vyjadřuje takovéto „co naplat“…
Zdroj foto: Pixabay.com
