I přes všechno, co vám vaši princové provedli…važte si jich, vzkazuje Lopinka.

Příběh lásky, odpuštění a nečekaného setkání

V roce je jen pár okamžiků, kdy umíme odpouštět a zapomenout na vše zlé. Měla jsem tu možnost pár okamžiků zažít během krátké chvíle a musím říct, že jsem z nich konečně vyšla jako vítěz a ne jako poražená. Je to moc krásný pocit, který bych přála všem. Najednou je vše barevné, klidné a příjemné.
Jeden z okamžiků nastal před pár dny, když zazvonil telefon a na drátě se ozval známý, málo slyšený hlas. Po zdvořilostních frází, přišla otázka: „Můžeme v neděli přijet?“ Nejdřív jsem nevěděla, co říct, protože jsem se chtěla vydat na návštěvu já, ale nakonec mě přemohla radost z toho, že ho uvidím … i jeho doprovod.
Hodiny před příjezdem, jsem zaúkolovala celou rodinu. Musí se uklidit a musíme ukázat, že i přes vše, co provedl, se máme dobře a jsme nad věcí. Rodina byla úžasná, zapojili se ani nevím jak. Pak nastal ten okamžik. Telefon a zvonek. Jsou tu. Nasadit úsměv, dobrou náladu a jde se na to, říkala jsem si. U mě je problém s tím, že se neumím přetvařovat. Musím to zvládnout, musím, nedám mu nic zadarmo…. Překvapení nastalo, když jsem otevřela dveře a on tam stál i se svým doprovodem. Objal mě, dal pusu na tvář a najednou bylo všechno jinak. Žádná přetvářka. Držel mě tak dlouho, že v ten okamžik bylo vše zapomenuto. Veliký příval radosti, potutelný úsměv a pohoda. Je doma, přijel a je jen a jen můj. Na ten malý okamžik jsem byla zase ta malá holka, která se dočkala svého prince. Jestli stále nevíte o kom je řeč, tak odpověď je jednoduchá. Každá malá holka, možná i velká, má svého jediného a prvního prince …. Tátu. Já měla tu možnost ho mít na chvilku pro sebe a vše mu zapomenout. Seděla jsem mu zase u nohou a spolu s bráchou jsme vzpomínali na chvíle, kdy neodmyslitelně patřil do našeho světa a byl tu jen a jen pro nás. I když je před vánocemi, tak tento okamžik jim přisoudit nechci.
Důvod je prostý, každý princ má v sobě kouzlo a umí ho použít v ten pravý čas. Proto i přes vše, co kdy provedli vaši princi, je chraňte a važte si jich. Každý dělá chyby, někdo se z nich poučí a někdo se s nimi naučí žít a neřeší je, ale stejně jsou jen naši a jsou tu pro nás …
Ten druhý se dostavil dnes. Velké přípravy rozloženy do celého dne, ale v hlavě jedna myšlenka, která nechtěla odejít. Letos poprvé sami doma s naší slečnou. Celý večer, celý den a celou noc. Nějak jsem se nemohla smířit s tím, že jí dnes neuvidím, neobejmu a nebude mě držet v objetí, tak jak jsem zvyklá. Ta myšlenka je hrozná, i když si na ni teď vzpomenu, chce se mi plakat. Jedna část mozku mi říká, budeš s rodinou, se svou slečnou a krásně si to užijete a ta druhá mi říká, budou sami. V celém baráku budou sami s hafinkama a ani jedno z ratolestí s nimi nebude …. To přeci nejde, nemohou být sami.
Rozhodla jsem se jednat a pod záminkou nákupů jsem vyrazila. Po cestě jsem se hrozně těšila až budu u ní v náručí, ukápla i slzička. Tentokráte ne smutku, ale štěstí. Za chvilku, tam budu. Necelá hodinka návštěvy mě přesvědčila o tom, že je vše v pořádku, že nejsou sami. Jsou tam spolu a jsou tu sami pro sebe. Úžasná pohoda, klasický frmol a spousty lásky všude okolo mě. Bylo mi tam nádherně. Potají jsem uždibovala řízky, dostala na cestu kubu a mohla být s nimi. Ta chvilka pro mě byla tak vzácná, že se nedá nikdy zapomenout. Nebylo co odpouštět, snad sama sobě ….

Važme si jich a nenechme nikdy svou hrdost a sobeckost přerůst do rozměrů, které se nedají vrátit.
I když jsou daleko, jsou tu pro nás a hlavně, žádná vzdálenost není tak veliká, aby nám shledání překazila.
Žijeme přeci v 21. století  ….

Zdroj foto: Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account