Nejtěžší krok je podle blogerky VVERONIKY začít. Pak všechno nabere rychlý spád.
Životní odhodlání: Jak jsem našla sílu jít vlastní cestou
Uteklo dalších pár měsíců a věci nabraly velmi rychlý spád. Rozchod, nucené přežívání (doslova a do písmene) ve společné domácnosti, vyjevení pravdy o muži, který se stal otcem mých dětí. Všechno se začalo hýbat, věci začaly dávat smysl a já se změnila. Jakmile jsem jednou začala, už nebylo možné uhnout, přeskočit, podlézt ani překážku jakkoli obejít. Bylo nutné už jen jít vpřed, vytrvat a nenechat se zlomit. To bylo nejdůležitější – hlavně se nenechat zlomit.
Dá se říct, že vše je teprve na začátku a přitom jsem ušla tak velký kus cesty. Žádost o svěření mých dětí do péče je v jednání, dům, ve kterém žiji, se chystám opustit. Pocity jsou smíšené a nedokážu přesně definovat, co cítím. Není to už ani lítost, smutek či bolest. Zůstala jen síla vytrvat, čelit svým problémům, postavit se svým rozhodnutím a způsobeným následkům čelit. Převzala jsem svůj život plně do své výhradní režie a skoncovala s rolí oběti.
Byla to dlouhá cesta a ještě nejsem u cíle. Ale konečně se mi podařilo se odpoutat. Citově i myšlenkově. Během posledních pár měsíců se ex partner projevil přesně tak, jak ho nikdo neznal a on s tím nedokáže pracovat. Kope kolem sebe a jeho největší nepřítel jsem samozřejmě já. Nejlepší na všem ale je, že já už se nebojím. Už se kvůli tomu ani netrápím. Je zbytečné vynakládat energii pro někoho, kdo se nikdy nezmění, kdo si nesáhne do svého svědomí a kdo nikdy nepůjde do svého nitra. Proto jdu dál a neohlížím se. Vlastně ano, ohlížím. Už jen a jen na sebe. Zásadně a pouze jen na své pocity. Co chci? Koho chci milovat? Kam chci směřovat? Co cítím a jak to cítím? Proč jsou ve mně tyhle emoce? Co znamenají?
Jsem ve fázi sebe-poznání, sebe-lásky a sebe-vědomí. Více poznávám, více miluji a více si uvědomuji. Jen a jen sebe. Odráží se to na všem a na všech. Můj zmatek se přenáší na má krásná dvojčata, ale vím, že tohle je jen přechodné období. Jde o dočasný stav, já tomu věřím. Našla jsem totiž svou sílu a nikdy bych nebyla věřila, že jí ve mně může být uloženo tolik. Je až neuvěřitelné, že člověk, dokud nemusí nic řešit, tak nezná sám sebe. Až ve chvílích, kdy jde doslova o život, najednou zjistíme, kdo jsme a kolik cenného v sobě máme ukryto. Především kolik síly dokážeme vynaložit, když se snažíme jít svou cestou. Vždy jsem se bála. Dnes už se nebojím.
Nejtěžší krok je začít. Pak už jde vše ráz naráz… Důležité je se nevzdat, připomínat si, proč a z jakého důvodu jsme se rozhodli učinit první krok. A pak stačí jen a jen pokračovat. Nenechat se zlomit, zastrašit. Jde totiž o můj život. Pouze a jen můj život..
Zdroj foto:Pixabay.com
