Idea práce na volné noze a z domova speciálně, je krásná. Málokdo vám ale řekne, že to má i mínusy.
Ano, na volné noze to není sranda.
Třeba tyhle:
Většina lidí nechápe, že práce z domova je práce
Můj manžel, celý život zaměstnanec, si například myslí, že když pracuju z domova, můžu při tom hodit ještě prádlo do pračky („Vždyť jen otočíš knoflíkem!“), ohlídat instalatéra, co nám opravuje koupelnu („Budeš normálně pracovat, jenom na něj občas mrkneš, kdyby něco potřeboval.“) zajet nakoupit („Každý přece potřebuje obědovou přestávku, tak si ji uděláš v supermarketu.“) Moji kamarádi si myslí něco podobného s tím rozdílem, že když se mnou chtějí mluvit nebo ode mě něco potřebují, mám být dostupná teď hned – jsem přece flexibilní a doma! Moje kamarádka mi pravidelně píše třeba: „Spojíme se, až budu mít po práci.“ Ne já. Ona až bude mít po práci. Nebo jiná: „Jenže já mám na rozdíl od tebe pracovní dobu.“ Byla doba, kdy jsem se jim všem snažila vyjít vstříc. Načež jsem v osm hodin večer sedala k počítači, neschopná stvořit větu, naštvaná, že můj manžel odpočívá na gauči a sleduje televizi. A předsevzetí jít běhat? Nesplněno. Vlastně až nedávno jsem si po deseti letech na volné noze naplno přiznala, že mám-li si zachovat práci, peníze a především duševní zdraví, musím za a, mít v bytě jakousi kancelář, kde se dají zavřít dveře, za b, dát ostatním jasně najevo, že práce z domova JE PRÁCE, ne dovolená a c, stanovit si pevnou dobu, kdy nebudu prát, hlídat instalatéra, odpovídat na smsky a vycházet vstříc komukoliv, kdo si zamane, ale budu skutečně PRACOVAT na tom, co mě živí, případně na tom, co chci.
Nemám dovolenou
Jako novinářka na volné noze mám sice svobodu, ale taky nejistotu, a tím pádem pocit, že se musím snažit, co to jen jde. Za deset let se ještě nepřihodilo, aby nastala doba vhodná na dovolenou, kdy mám hotovo a můžu si užít třeba týden volna. Když už na ni jedu, prakticky pokaždé je to s počítačem. Stále ve mně totiž stále hlodá pochybnost, že „když si v e-mailu nastavím, že od druhého do desátého jsem na dovolené, co když mi příští měsíc už nezavolají?“ Nemluvě o tom, že když mi i na tu dovolenou zavolají, neumím říct ne. Načež pak sedím v hotelu nad plytkým textem, jehož jediným smyslem je pár stovek na našem účtu, naštvaná, protože manžel leží u bazénu a čte si. Neumíráme hlady, nemám dluhy, přesto mě pořád hryže ono „co kdyby“. Co kdyby co … vlastně? 🙂
Pracuju víc než všichni zaměstnanci
Kdybych byla zaměstnanec, přepis rozhovoru bych si roztáhla na dva dny, proložila ho deseti kávami, dvěma obědy s kolegyní a nejméně jednou tiskovkou. Na volné noze ho zvládnu napsat za pět hodin. Řeklo by se, že je to výhoda, protože na rozdíl od zaměstnanců, co musí čekat do pěti, než si budou moct pípnout kartičkou a konečně odejít, mám pak volno. Jenže tak to není. Když mám hotovo za pět hodin, znamená to, že v těch příštích můžu stihnout ještě něco dalšího. A tím pádem si vydělat trochu peněz navíc, abych aspoň v otázce financí srovnala krok se zaměstnanci. A tak si naberu práci další. A ještě jednu. Takže nejen že pak nemám čas jít si udělat kafe. Já kolikrát nemám čas jít se ani vyčurat!
Každý rok koncem března se mi krátí život
„Tyvoletyvoletyvole … daně! Sociálka! Zdravotní!“ slyší naši sousedi každoročně kolem dvacátého března (většinou dvacátého osmého 🙂 ) Ne snad že bych zapomínala úplně, já si spíš daně tak nějak … nepřipouštím. Celý rok odevšad slyším, že „mám práci snů“, „jsem přece doma“, „dělám, co mě baví a to je nejvíc“, to pak člověk snadno získá pocit, že taková „práce“ se přece nedaní. A dokonce je mu schopen uvěřit. Na tak dlouho, až je skoro pozdě. Každý rok v březnu dostávám malý infarkt. A další začátkem dubna, kdy to všechno musím zaplatit, protože navzdory dobrým předsevzetím, ani loni jsem si na daně pravidelně neodkládala. Blahořečím aspoň povinným zálohám na zdravotní a sociální, bez kterých bych zbytek dubna opravdu okusovala kůrky, a je to snad jediné období roku, kdy pokud by mi někdo nabídl zaměstnání (a pravidelné odvody z platu bez vyplňování toho odporného růžového papíru), bez váhání bych přijala.
Nikdy nedostanete žádné bonusy
Za celých deset let se mi nestalo, aby mi některá z firem, pro které pracuju, zavolala a řekla: „Jano, loni se nám skvěle dařilo. Prodali jsme o xy časopisů víc než v roce předchozím, a tak jsme se vám rozhodli udělit bonus. Chcete to složenkou, na účet …?“ Zato opak se děje s pravidelností alá půl roku. Přestože pořád čtu v e-mailu o tom, jak je šetření nepostradatelné a všem nám prospěje, zatím jsem neviděla ani jediné písmenko, co se stane, až škrty situaci zlepší a firma se vrátí zpátky „do normálu” nebo dokonce do období “daří se”. Dočkám se snad toho, že se mi bez řečí zvýší plat? Pracovala jsem kdysi pro jednu společnost, kde se v době krize začalo strhávat z faktur volnonohářů deset procent. Vypadalo to tak, že jste tam napsali celou částku a pod ni větu: „Z důvodu ekonomické krize coby součástí úsporných opatření mi zaplaťte částka – 10%, tedy tolik a tolik.“ Je šest let po krizi. Už tam naštěstí nepracuju, ale pokud vím, píše se to tam pořád.“
Ano, na volné noze to není sranda.
Ale!
Máte svobodu. Minimálně v tom, že si tohle všechno můžete dobrovolně vybrat a pak si na to postěžovat.
Ať žije podnikání. 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
