Taky vás deprimují všichni, co po práci zvládají ještě profesionální atletické a jiné výkony? Pak je na čase přečíst si tenhle blog Jany LeBlanc.
Minulý týden jsem dostala na Facebook zajímavou zprávu. “Chci začít běhat. Jak to děláš?” Moje kamarádka mě neprosila o žádný tip na knížku, webovky ani tréninkového guru. Nechtěla po mně žádný plán. Ona prostě chtěla vědět, jak to dělám já.
Takže, Libuško, takto.
Loni na podzim jsem uběhla půlmaraton. Ačkoliv jsem na něj tvrdě trénovala a zaběhla ho v čase, kterým jsem předběhla dvaadvacet tisíc jiných, můj výraz v cílové rovince (pečlivě zdokumentovaný fotografem Nike – mimochodem, tušíte někdo, jak se jim daří vyfotit každého z pětadvaceti tisíc lidí???!!!) říkal něco na způsob: hlavně už panebože nikdy víc. (Ne, není to tento obrázek tady na webu, neboť ten se sem skutečně dát neodvažuju.) Jenže pak mi dali na krk medaili od Tiffanyho (!!!) a když mě zhruba po týdnu přestaly bolet nohy a byla jsem schopná dosednout bez bolesti na záchodovou mísu, už mi bylo jasné, že budu pokračovat.
Proč vlastně chodím běhat? Těch důvodů je několik:
* je to pro můj mozek nejlepší způsob, jak si omluvit muffin, čokoládu a fakt, že si jdu dvakrát přidat mac n´cheese (Můžu! Chodím přece běhat!)
* je to dobrý pomocník, jak si udělat pořádek v hlavě (Neumím si ji „vyprázdnit“, jak o tom mluví většina, ale umím ten chaos přetvořit aspoň v jakýsi takýs systém. Navíc se mi poměrně často stává, že když si nevím rady se psaním, většinou se objeví nějaká perspektiva, která by mě od stolu nenapadla)
* A ten hlavní: díky pohledu na medaile pověšené na posteli mám ze sebe každé ráno hned po probuzení okamžitě dobrý pocit a mám se hned tak nějak aspoň trochu ráda.
Proto taky potřebuju závody.
Potřebuju získávat medaile.
Potřebuju si je věšet na postel.
A potřebuju se na ně dívat a neustále si připomínat: Zvládla jsem půlmaraton. Zvládnu tohle interview. Zvládnu dnešek. Zvládnu Ameriku! … A zvládnu maraton.
Moje sny se zbořily hned v polovině ledna: začal mě bolet bok. Napřed jen po tréninku. Pak při vstávání z postele. Pár dní na to při chůzi. Ne že jsem nemohla běhat. Já jsem nemohla ani chodit! Autem jsem se tedy dopravila k doktorovi, který mi nařídil šest týdnů bez jakékoliv aktivity a třikrát týdně fyzioterapii. Místo abych se radovala, že skoro dva měsíce nic nemusím, propadla jsem se do totálního smutku léčeného nachos a čokoládovým cheesecakem. Motivace zmizela. Zlenivěla jsem. Začala jsem znovu používat výtah a do supermarketu přes ulici jezdit autem. Ztloustla jsem. Naštěstí ne o moc, tři kila, ale nebylo to ok. Když jsem se po šesti týdnech u doktora postavila na pás, měla jsem pocit, že mám nohy v bahně a na zadku přivěšené závaží (cheesecakové!). Rudla jsem po kilometru, píchalo mě v boku, a ačkoliv jsem spíš šla, než běžela, povídání s fyzioterapeutem mi přivádělo záchvat kašle a dušení.
Pak jsem odjela do New Yorku. Na benzince jsem si ještě koupila horkou čokoládu a čokoládový muffin a o hodinu později vešla na Manhattanu do restaurace na schůzku s kamarádem – běžcem s takovým tím typicky českým ufňukaným výrazem: „no jo, já jsem taky chtěla, ale ono to nejde, podívej se, osud, zase se postavil proti mně, už jsem měla tak hezky nakročeno a teď … a jsem tlustá … a už je pozdě a …“ Roman mlčel. Strašně se mi chtělo v tomhle duchu pokračovat, ale pak jsem se v takovém tom zrcadle nad barem podívala sama na sebe, jak jsem ubohá. O co mi jde? Aby mě všichni litovali?
Uvědomila jsem si, jak málo stačí, aby se člověk propadl do sebelítosti a už se nikdy v životě nezvedl z gauče. A že já tak nedopadnu! Jak jsem byla v ráži, poslala jsem přihlášku na maraton. Jenže, ouha, v Americe je jich většina přes loterii a mě nevybrali. Užuž jsem zase štkala, že „nemám štěstí a proč a jiní tohle“, když mi došlo, že je to vlastně výhoda. Dostala jsem tím pádem možnost přihlásit se přes charitu a kromě tréninku, něčeho dobrého pro sebe, udělat taky něco dobrého pro společnost, ve které žiju. Navíc jsem správně tušila, že když požádám kupu známých o finance (bylo třeba vybrat minimálně 500 dolarů) a oni mi skutečně přispějí, bude to pro mě tak obrovský závazek, že nebudu mít na nějakou sebelítost do budoucna vůbec čas. Budu totiž muset trénovat! Deset kilometrů se bez tréninku možná zvládnout dát. Dvaačtyřicet – ne.
Takže druhý pokus. Daleko pozvolnější, než co v tréninkových plánech znamená pozvolna. Kde se píše tři kilometry, běhám jeden a půl. Au. Ačkoliv maratonští guru doporučují běhat bez hudby, běhám samozřejmě a prakticky jedině s hudbou. Když mi minulý týden přestaly po kilometru fungovat sluchátka, vrátila jsem se domů. Neběžím lehce, neboť úplně nevím, jak se to dělá, s těžkým spodkem a slovanským zadkem. Nemám nadváhu, natož dramatickou, ale při běhu prostě pocit, že se brodím bahnem. A to stačí, aby to byl boj a abych si denně kladla otázku: Nepřecenila jsem síly? Dám to?
Před týdnem jsem si kdesi přečetla, že aby měl člověk o maratonské vzdálenosti trochu lepší představu, je dobré si ji pro začátek ujít. V sobotu jsem tedy vyrazila. Ujít … pche … to samozřejmě dám, myslela jsem si. Na osmnáctém kilometru jsem měla snědený sendvič i energy tyčinku a tělo se mi třáslo hladem. Taky mě bolely záda a potřebovala jsem si aspoň na chvilku sednout. Takže přestávka. A uvědomění, že kromě běhu budu muset natrénovat rovněž schopnost vydržet čtyři hodiny bez jídla, případně jen s něčím úplně malým nebo energy gelem. Na třicátém kilometru začala krize „boty“. Nebolely mě nohy, teda trochu bolely, ale žádné drama ve srovnání s ním, co se odehrávalo na mých ploskách. Pálení. Jako bych chodila bosky po rozpáleném chodníku. Navíc boty byly nějaké menší. A už vás někdy v životě tlačily ponožky? Mně poprvé, zato docela intenzivně. Taky jsem úplně cítila, jak se mi postupně odloupává včerejší “pedi” a kousky červeného laku mě píchají do palce. Fajn, pětadvacet dolarů v háji, no co už.
Když jsem dorazila ke Kapitolu, sídlu americké vlády, měla jsem na sportovním náramku něco kolem pětatřiceti kilometrů.
Zkrátím to: maraton jsem nedošla. Ale stejně to byl fajn den. Den, kdy jsem si třiadvacet týdnů před během na 42 195 metrů, uvědomila, že jsem to zvládla a že jsem – začala znovu! Protože to je jak známo daleko větší hrdinství než začít.
Let´s go!
🙂
Do maratonu zbývá: 23 týdnů
Něco o mém závodě najdete: zde a zde
Zdroj foto:Pixabay.com
