Milé moje ženy,
srdečně zdravím vás všechny a věřím, že se máte dobře a že u vás všechno klape na všech frontách a běží, tak jak má. U mě taky vše běží a stále mi to běží…
Stále běhám, stále – od 2. 1. běhám pravidelně, ale je mi líto, že není možné psát blog zároveň za běhu… že nejde nahrát audio myšlenek a přeformátovat do textu a pak jen odpálit. Už běhám 2. týden – a jako by to bylo včera, co jsem vyběhla poprvé. Tak to utíká, tak jako já sama pravidelně utíkám kolem rybníka.
Energie a fyzička narůstá a s tím i mé běžecké sebevědomí, které bylo sice zdravé, ale teď si začíná přímo vyskakovat.
Vyzvala jsem tedy dneska starší dceru Elišku – zapálenou (téměř) dvanáctiletou atletku a běžkyni, abychom běžely spolu.
Eliška byla celá nadšená a v jedné minutě jsme byly v termu a u vrat. A pak jsme POPRVÉ SPOLU vyběhly.
“JEN tři kolečka kolem rybníka?”…ptala se Eli…”to se ani nezahřeju, mami…hecni se na víc.”
“Ne, Elinko, nechci to rozpálit a já už jsem rozehřátá teď, 100 metrů po startu.”
“Pojď si povídat, mami, jo? Když už skoro jdeme…”
“My běžíme, Eli, my běžíme…a když povídám, bude mě píchat v boku a mě zatím ještě ani jednou nepíchalo…”
Takže jsme s Eli běžely mlčky vedle sebe a i když jsme mlčely, řekly jsme si více, než kdybysme mluvily. Bylo vidět, že dcééra je šťastná, že má maminku jen pro sebe a nemusí se o mě dělit se ségrou a já jsem byla šťastná, že je Eli šťastná a že jsme spolu… byly jsme spolu šťastné beze slov.
“Eli, běž si klidně ve svém tempu, ať Tě neblokuju, já mám tohleto své tempo.”
“Tak dobře mamííí, tak ahój, řekla Eli a v minutě byla 300 metrů přede mnou.”
A zase slzy v očích, protože jsem viděla a pozorovala svoji dceru, jak krásně běží, jak jí to baví, jak si obíhá stromy. A když jsem se na ní dívala, tak jsem si uvědomila, jak už vyrostla a jak jsem na ni z mnoha důvodů pyšná.
Prostě se mi moje dcera podařila a i když to vím, dneska jsem na to díky běhu mohla myslet intenzivně cca 15 minut. Uvědomila jsem si, že moje dcera se mi podařila a je to můj úspěch. Můj úspěch, který běžel dneska přede mnou tak rychle, že zatímco já startuji druhé kolo, on(a) mě míjí do svého třetího, závěrečného…
Nadpis tohoto blogu by měl správně znít: Když běží matka s dcerou, slzy se do očí derou… nějak při běhu i po něm i teď při psaní blogu jsem naměkko. A i když mě v boku nepíchalo, píchlo mě u srdce při pomyšlení, že když ten čas utíká tak rychle a zběsile, že moje Eli bude třeba za pár let běhat někde v zahraničí a já ji za tím rybníkem neuvidím, protože nás může přiletět navštívit jednou, dvakrát do roka.
Proto, milé ženy, dokud máme děti u sebe a můžeme s nimi být, buďme a klidně i běhejme, ať vidíme ty naše úspěchy a “to naše nejvíc” stále před sebou a na očích.
Zdravím všechny ženy!
