Jak lidé ovlivňují stromy a stromy ovlivňují lidi
Větvení…
Lidé jsou jako stromy. Místo větví ruce. Místo kořenů vzpomínky. Zrození, kácení, symbióza životů i smrtí. Lidé ze stromů těží dech, moudrost a krásu. Otázka je, zda strom potřebuje člověka a pokud ano, tak kdy?
Když je strom i člověk mladý, lze je prý tvarovat. Lidských bonsají kolem věku adolescence je mnoho, tak to asi lze. Dívám se do očí kluka s potetovaným srdcem a zaťatou pěstí, jemuž svět rozbil táta i máma, kterým nikdo nikdy neřekl, jak křehká je duše dětí a jak důležité je neklást mantinely nefunkčních výchovných dogmat, které jsou ve jménu obecných šablon a manipulací zbaveny pravé lásky a porozumění.
Ono svazování růstu dětí ze strachu, že nás přerostou, se vrací v podobě pokřivenosti dospělých. V pokřivenosti světa, nad kterým pak pláčeme. Dospělí darují svým dětem nízká sebevědomí a stavebnici kombinovaných strachů. To, co nám brání dívat se na svět dětskýma očima, je pocit naší neomylnosti a nadřazenosti.
Nestalo se. Starý strom už nepřesadíš v okamžiku, kdy zastíní výhled. Co bude s námi, až sami sobě hodíme stín na naše touhy po životě ve štěstí? Každá cesta má svůj začátek, pokud ji před tím my sami nevyšlapeme do kruhu, který se točí a my v něm, bez možnosti vystoupit. Po tisíciletí stejné otisky, stejné chyby a stejné zániky. To všechno jen proto, že jsme někde nechali to nejdůležitější – semínka sebe sama, svých talentů, dovedností, snů.
Ilustrace Markéta Javorová
