Příběh života uzavřeného mezi čtyřmi stěnami
Nuda, frustrace, izolace, naštvání… pro začátek to stačí
Budou to už tři roky, kterým předcházela dvě léta vězení vlastního domova. Když jsem chtěla ven, musela jsem po zadku sklouzat z druhého patra, pak se vyplazit na dvůr domu, chvíli si posedět a zase po čtyřech vylézt zpět k bytu. Dvakrát až čtyřikrát denně, abych vyvenčila psa. A doma padnutí vyčerpáním.
Jedinou “zábavou” mi byly obrázky v televizi, nekonečné házení míčku a čtení si různých blogů na internetu. A pak to přišlo… tohle mají být fakta? To jako opravdu? Na jedné straně rádoby hrdinské příběhy a na druhé fňukání. A o tom že má být život ereskáře? No to teda NE!
Založila jsem vlastní blog a začala psát. Bude někdo číst? Nevím a je mi to fuk. Nechci měnit svět, jen psát věci tak, jak jsou. Bez nabubřelých slov, beze lží, bez polopravd, bez bezútěšných fáčů.
A oni četli
Brzy můj malý svět nestačil. Tak jsem z blogu přešla na web a psala víc a víc. Nemoc prorůstala mým tělem dál a v mém mozku se vedle lézí usídlovala i skutečná fakta. Po roce již natolik, že mi i lékařka přestala věci vysvětlovat s větou “Však vy o tom víte vše, co vědět lze, tak co bych vysvětlovala.” I ona čte? Ale jak je to možné? A ona se mnou souhlasí… Mám být dojatá, vděčná, pokorná, hrdá… co z těch pocitů si vybrat?
Stále tatáž hra se slovy, s izolací domova, ale otevřený svět internetu a teď již i sociálních sítí. Nechápala jsem jejich význam a odsuzovala je. Evidentně omyl a chyba. A pak si jen tak píšu s jednou mladou ženou a náhle přijde věta “To jsi ty? No ta co píše ty vtipný články? Třeba ten, jak tě baba v tramvaji vyhazovala z vozíku, abys jí uvolnila místo k sezení?”
A přidávali se další lidé se skvělými ohlasy a přišly i “články na objednávku”, informace pro nově diagnostikované a další. A mě to vše hřálo na duši, nutilo k další práci a každý úhoz do klávesnice jsem milovala (a stále miluji).
Nechtěla jsem měnit svět…
Jak si mne začalo více lidí všímat, přicházely i návrhy, nabídky, možnosti… ale mně se nelíbily. Já nechtěla měnit svět, jen hodit kámen do vody, vyvolat vlnu a sledovat, jak se čeří hladina. Jak jeden skutek na sebe umí nabalit další a další. Nic víc. A sama za sebe – já chtěla jen psát, dávat svou píli, své srdce, svou duši všem těm, kdo hledají, dávat jim svůj klid, nakazit je alespoň trochu vlastním přístupem k životu, povahou, která nefňuká, ani nečeká poplácání po rameni. Být pro ně každý den, pořád a stále.
Kdy srdce přestalo být “in”?
Tiše jsem sledovala a stále sleduji, jak úspěch mají ti, kdo vlastně nedělají nic, jen měli dobrý byznys plán a vydělávají na práci jiných. Nedělají věci srdcem, jen svým bankovním kontem. Vykrádají myšlenky a mnou si ruce nad úspěchem. A s většinou z nich jsem si podala v průběhu času ruku. Nic jsem jim neslíbila, ale stejně mám vztek, jak jim i lenost a drzost přináší své ovoce.
Já stále vše dělám srdcem. A vlastně mnohem víc. Nefňukám a nestěžuji si pořád dokola, ale asi bych měla začít. Když já to neumím. “Moje lidi” miluji a nechci měnit nic na tom každodenním usedání ke klávesnici. I když je pravdou, že si občas říkám…
… občas mne přepadne hříšná myšlenka:
Kéž by jen tušili, kolik jim toho dávám. Oni vidí jen písmenka, nic víc. Nevědí, že si informace nevycucám z prstu, ani je neukradu jinde. Vše si musím pečlivě připravit. Napsání jednoho článku proto trvá týdny. Vytvoření jednoho kousku webu stejně tak. A je toho daleko víc…
Neberu léky, které bych brát měla, protože jakmile je doplatek vyšší než 5,- Kč, lék si nekoupím. Bojuji tak s neustálou bolestí, která mne mnohdy přivede až do mdlob. Spím na podlaze, protože peníze, které bych dala za postel, radši investuji do programátorské pomoci. Na desítkách míst škemrám o pomoc.
Nechávám si neskutečně vulgárně nadávat od IT mazáků za to, na jaké triviálnosti se ptám, protože je sama neumím vytvořit a nemám, kde vzít další finance. A navrch “moji lidé” netuší, jak na tom jsem se zdravím doopravdy. Jak moc mě nemoc drží v hrsti, o kolik mne již připravila a není šance, že se to obrátí k lepšímu.
Nechtěla jsem měnit svět, jen hodit kámen do vody…, ale nyní již chci víc
Jen zčeřit vodu nestačí. To je málo. Čas rychle běží a ví jen Bůh, kolik ho ještě zbývá, proto chci udělat víc. Nezměním svět, nezměním lidi, nezměním osudy… opravdu nejsem hloupá ani naivní, abych to takhle viděla. Ale stejně si myslím, že lze udělat víc. A právě po tom nyní hodlám jít. Postavit na nohy tým, který dokážu nakazit svou vizí, svým pohledem na svět, svou láskou k životu. Prostě posunout vše dál, nenechat se převálcovat osudem, nedat se nemoci lacině.
Teď je ten správný čas najít spolehlivé lidi, postavit dobrý tým a konečně dělat víc, než jen psát.
PS: A právě proto vznikla výzva, kterou lze nalézt v uvedeném www odkazu. Je nejvyšší čas najít lidi, kteří chtějí dělat věci srdcem a spojit se, abychom naplnili motto webu. Protože hlásat “nejste na to sami” a sama na vše být, je již nad mé síly.
A kdo by se chtěl zapojit, ale skrze FB se mu nechce, má možnost využít přímého odkazu http://zivot-s-rs.cz/mam-radost/ *heart*
Zdroj foto:Pixabay.com
