Období po rozchodu může být turbulentní a plné výzev
Tak jsem dneska měla čas a začala přemýšlet nad větami, které poslední dobou slýchám….. “Tobě to sluší”, “Vypadáš spokojeně”, “Tebe sehnat, to je strašný, furt jsi někde v luftě”, “Ty jsi tak plná energie, jak to děláš?”
A ještě lepší věty jsou “Vypadáš šťastně, jak kdybys ožila tím, že ses nás zbavila” – což je teď obligátní věta bývalého partnera. Tím množným číslem myslí sebe a našeho pséka.
Musela jsem se sama sebe ptát, jak moc mají či nemají pravdu. No, rozchod byl těžký, složitý, náročný, čekaně nečekaný. Dva měsíce trápení, kdy se ON rozhodoval, zda to budu JÁ nebo ONA. Dva dny před Vánoci jen SMS, že bude s ní. To bylo vše. Nic víc. Probrečela jsem dny a noci. Po dvanácti letech.
Bezpočtu jeho úletů, nevěr, podvodů a všeho, co jsem vždy odpouštěla, protože jsem nikdy nepochybovala, že mne má rád. Odtruchlila jsem si rozchod, smířila se i s tím, že budu muset dát pryč psa, protože i když je zlatíčko, které poslouchá na slovo, není v mých silách být na ni sama.
A pak se vrátil. S pokorou, s omluvami, sypal si popel na hlavu. “Ty jsi jediná, chci být jen s tebou, neumím si představit život s jinou” říkal. A já řekla “NE”. Vydrželo mi to ale jen jednu noc. Bezesnou noc plnou pro a proti, vzpomínání, bilancování… a vzala jsem ho zpátky domů.
Ale tak nějak… vlastně se nevrátil. Veškerá pokora byla pryč a já se stala hadrem na podlahu. Každé jeho zjevení se doma končilo hádkou a jeho odjezdem, kdy se mi pak neozval hodiny, dny, třebas i týden. Ne, s tímhle člověkem žít nechci. Takhle to nemá být. A poslední jeho “návštěva doma” byla rozhodující. Já zase ta nejhorší, která nedělá do puntíku to, co on chce… Nečekal, že řeknu “Vem si věci a jdi.” Jasně, nebylo to tak snadné, ale šel. A za dva dny si odvedl i psa, kterého odmítl dát jiné rodině. A já byla po dvanácti letech společného života najednou zase sama.
Všichni čekali, že se složím. Ale já si rozchod odtruchlila už dávno před tím, tak proč?
Nemusela jsem už brát ohled na chlapa a nasadila bezlepkovou dietu, kterou mi doporučila moje neuroložka, ačkoliv nejsem celiakik. S odstraněním lepku se mi do těla dostala nová energie a lehkost. Plus jsem shodila deset kilo za dva měsíce, což je takový milý bonus. Začala jsem chodit pravidelně cvičit, tancovat parazumbu, plavat. S přáteli chodím na výstavy, do kina, do divadla. Nikdo mne nelimituje, nikdo po mně nechce abych navařila, naklidila a ještě byla veselá v posteli. A když se moje nemoc ozve víc, než je zdrávo, prostě zůstanu v klidu a opět mě nikdo nebuzeruje.
Takže mají pravdu s tím, že jsem ožila? No jasně, že ano. Posledního půl roku našeho vztahu se mi měnil před očima a pak to jen vyvrcholilo. Trápila jsem se tak dlouho, že je moje ožití pochopitelné. Užívám si svou svobodu, která je ale samozřejmě hodně narušena obtížemi s financemi, ale nějak to jde. A já jsem poprvé, od svého prvního rande, tedy po nějakých šestnácti letech skutečně singl. Zvláštní pocit. Ale hezký.
A mé bilancování? Jsem sice sama, ale je mi fajn :-*
Zdroj foto:Pixabay.com
