Zábavný pohled na každodenní realitu v pražské hromadné dopravě
Vždycky jsem milovala povídky pánů Šimka a Grossmana, neskutečně jsem se při nich bavila. Jejich vtipné a barvité líčení denních příhod mě vždycky dokázalo rozesmát. Třeba povídka o jízdě tramvají s tlustou sestřenicí Jóžou patřila k mým nejoblíbenějším. Vyrostla jsem na malém městě, takže místní hromadnou dopravu zastupovala jedna linka autobusu, která vozila lidi z nádraží na náměstí, a protože to bylo necelé dva kilometry, málokdo ji využíval. Autobusy, které z našeho města jezdily, byly poloprázdné, plné byly pouze ty, které vozily děti do škol z okolních vesnic a dospělé do práce a z práce.
Jaké tedy bylo pro mě překvapení, když jsem se přistěhovala do města poblíž Prahy a do naší stověžaté matičky jezdila a jezdím za prací, na nákupy a za kulturou, zjistila jsem, že ona povídka o jízdě tramvají tehdy nebyla výplodem autorovy fantazie a fikcí, ale pouze vtipně popsaná každodenní realita. Přestože už je to povídka stará, doba se změnila, jsou jiné spoje a je jich víc, přibylo metro, tak stejně geometrickou řadou roste i počet obyvatel v Praze. Tedy alespoň na spojích, které používám já rozhodně. Nevím čím to je, ale autobus, kterým jedu já je vždycky plnější než všechny ostatní. Při nastupování se poslušně zařadím do fronty čekajících na spoj. Přijede autobus, otevřou se dveře a fronta se začne pomalinku posouvat kupředu. V tu chvíli se ze stran vyrojí houfy rozesmátých mladých lidí a rázem jsou u dveří a cpou se dovnitř.
Napomínání nemá cenu, vzbudí jen salvy smíchu a nejapné poznámky. Mezi studenty se často vmísí mladé ženy s batůžky na zádech-zřejmě je pod jejich úroveň čekat ve frontě, cpou se raději dopředu, batůžek si nesundají a tak se nezřídka stane, že vám vrazí rovnou do obličeje zipem, přívěskem nebo celým batohem. Další záhadou autobusu je, že všichni co si sednou sedí na sedadle do uličky, takže blokují sedadla u okna a vy se tam soukáte přes ně, taky lidé zůstávají stát v přední části autobusu, mylně se domnívajíc, že zadní část jede někam jinam, jinak nechápu, že prostě nepostoupí dál. O tom, že by někdo z mladých pustil sednout staršího člověka nebo těhotnou maminku není většinou ani řeči. Píšu většinou, protože sem tam se najde bílá vrána, která ochotně vyskočí, je za to však často pranýřována, nebo posměšky nějak komentována ostatními .
Já pouštím starší vždycky, byla jsem tak vychovaná, takže v autobuse nakonec vždycky stojím. Naštve mě ale, když pustím starou paní a ona na sedadlo hbitě posadí svoje vnouče. Nechápu proč, dítě školou povinné by vydrželo stát určitě líp než ona, a pak se divíme, proč děti nepustí nikoho sednout. Vychováváme je k tomu sami.. Jak se tak mačkám s ostatními spolucestujícími na malém prostoru, velmi často se snažím nedýchat. I v dnešní době je v dopravních prostředcích poměrně velké procento takzvaných smraďochů. Nemusí nutně+ užívat parfémy nebo voňavky, když nechtějí, ale umýt by se občas mohli.
Když se mi povede prodrat se na stanici kde vystupuji z vozu ven, uleví se mi neskutečným způsobem. Zhluboka se nadechnu a občas mám pocit, že si jako papež když vystupuje z letadla kleknu a políbím zemi. A to za tuhle „bezva zkušenost“ dopravcům platím nemalé peníze… Takže až si zas někdy půjdu pustit mé oblíbené povídky Šimka a Grossmanna, tu o jízdě tramvají určitě vynechám
Zdroj foto:Pixabay.com