Johanka, bosorka z oddělení: Příběh neviditelné dívky
„Ahooooj! Já jsem Michal!“ halekala na mne mladá dívka na chodbě. Na ústech ještě měla zbytky Pribináčka od snídaně. Černé vlasy mastnotou přilepené kolem hubené tváře, tmavé oči, které se smály. Hádala bych jí stěží dvanáct let, ale na tomhle oddělení… musí být dospělá.
„Je to Michaela, je jí dvacet a chce být mužem.“
„Proto je tady? Kvůli sexuální orientaci? To snad ne.“ V ten okamžik jsem poprvé ucítila odpor k práci psychologů.
„Ne, to samozřejmě ne. Je schizofrenička. Pomocí léků se daří její stav ovlivnit, ale musí být zatím pod kontrolou a doma se o ni nepostarají. Čekáme na volné lůžko v ústavu pro dlouhodobě psychicky nemocné dospělé.“
„Michale, zazpívej nám tu svojí. Nikdo jí neumí jako ty. To si musíš poslechnout, kam se na ní… pardon, na něj… hrabe Bílá,“ hlásila mi Simča, další člověk, který mi tvrdil, že je tady kvůli sexuální orientaci. Jizvy na jejích rukách však jasně vypovídaly o sebepoškozování.
A Míša spustil/a “Most přes minulost”. Na konci jsem tleskala a jásala jako všichni ostatní, ale v hlavě jsem slyšela “Hvězdnou pěchotu” a věděla, že ona/on by byl/a jejich generálem. Přesně ten typ člověka, který si myslí, jak je ve zpěvu dobrý. Přesně ten, komu to říká okolí. A také přesně ten, komu by se národ smál. Ale tady všichni upřímně tleskají. Tady je povoleno vše.
Vstoupila má známá z včerejšího večera. Jen špitla: „Včera mi přivezli cíga, tak jdeme dělit.“
Celá parta v kuřárně se semkla okolo ní, rozdělali karton cigaret a začali je rozpočítávat. Nikdo nedostal víc ani míň. Bratrské dělení. Doslova. Cigaretami jste si zde mohli koupit cokoliv. Něčí přízeň, náklonnost, ochranu, i sex. Nic nemělo takovou cenu, jako cigarety.
Všichni, jeden po druhém, odcházeli do svých pokojů. Pod svetry a mikinami schovávali právě získané cigarety, aby je na nich nikdo nevyžebral. Zůstala jsem jen já, ona a hustý dým, který zahaloval celou kuřárnu.
„Včera jsme něco začaly a nedokončily. Chceš si ještě povídat?“
Pokrčila rameny a dál zaujatě sledovala, jak se její cigareta rozsvítí při každém nasátí vzduchu.
„Nikoho nezajímá, co chci já. Každý je jen sám pro sebe. Každý na svém písečku pod sebe si hrabe.“ V jejím hlase zněla ironie a pohrdání celým světem.
„Mě ale zajímá, co chceš ty. Řekneš mi alespoň své jméno?“
„Říkají mi Johanka. Nebo bosorka. Můžeš si vybrat. Ale neříkej mi, že tě zajímá, co chci. Proč by mělo? Nejsem nikdo a nic a o prázdný bod se nezajímá nikdo.“
„Pleteš se. Proč ti říkají bosorka?“
„Nevím. Asi že jsem prý divná.“
„To se mi nezdá. Mně připadáš jako fajn holka.“
„Nenech se mýlit iluzí. Já jsem mrcha. Nevěříš? Děláš dobře. Mně věřit nemůžeš. Nevím, co je pravda.“
Dokouřila, típla cigaretu a zmizela v té divné kouřové mlze.
Musela jsem se na ní zeptat, ale věděla jsem tak málo. Ne, ještě ne, chci jí poznat sama. A lidí ke zkoumání je tu víc.
Co třeba Simona – přesvědčená, že ji rodiče poslali do léčebny kvůli homosexualitě. Zcela ignorující množství různě starých řezných ran, které má všude po těle, kam jen dosáhla nožem či nůžkami. A tajně se slézající v kumbálu se zdravotní sestrou tohoto oddělení. Milostný poměr, o kterém všichni vědí, ale nikdo mluvit nebude. Sama víc kluk, než děvče, tvrdá a přitom citlivá, nenávistná, zlostná a zároveň plná smutku a lásky. Vybírá si, koho bude mít ráda a koho bude nenávidět. A oboje je nadosmrti. A z nějakého důvodu zvolena za šerifa nejvýraznějších lidí. Snad proto, že je tu nejdéle, snad proto, že je tu nejčastěji, snad proto, že má poměr se sestrou a umí leccos zařídit.
Poznámka: Opatrně našlapovat, ať mne Simona nevyloučí z kolektivu. Uzavřeli by se všichni.
Malá ukázka z druhé kapitoly prvního dějství “Když se zblázní svět”
Zdroj foto:Pixabay.com
