Dobrovolná Miss mokré tričko: Pájina výzva bez deštníku
Jasný. Když máte deštník, tak nic. Ani kapička. Ať už se to venku tváří sebetmavěji. Ale jakmile jednou, či dvakrát, maximálně však třikrát za deset let, paraple nemáte (třeba proto, že se vám ho nechce tahat, když jdete 15 minut do fitka a venku praží sluníčko), je slejvák, že by i Niagárský vodopády žasly….
Byla bych dobrá rosnička! Dle toho, zda mám deštník nebo ne, by měli vážně určovat míru pravděpodobnosti výskytu lijáku! Možná by se strefili víckrát, než nyní…
Jak se dostat domů a nezmoknout na kost? No, našla jsem si pár způsobů. Některé byli účinné, jiné už o něco míň.
Krásné teplo, slunce září. A já se jdu zavřít do fitka. Dnes jsem jela břicho a pořádně jsem si dala do těla. Náhle jsem i přes hlasitou hudbu slyšela, jak venku prší. Aha. To se hodí, mám tu jen tílko a kraťasy a vzápětí rande. No nic. To přejde. Dám si tedy ještě chvilku. Možná ze mě nakonec lilo víc, než kdekoli v Praze v té době.
Už se vážně těším domů. Mám hlad, že bych snědla i pařez. Mířím ke skříňkám v šatně. „Prosím vás, ještě tam prší?“ ptám se paní, co právě přišla a doufám v zápornou odpověď. „Teprve teď to pořádně začalo! Předtím to tak jenom kapalo, zato teď je to ten pravej nářez! To čekalo jenom na Vás!“ odpovídá mi žena, která podle vlasů a oblečení vypadá, že ví, o čem mluví. A já právě vylezla ze sprchy s čerstvě vyfénovanou načesanou hlavou. Odvětím jí, že bych cvičila dál, ale už fakt nemůžu.
Vycházím ven. Chvíli se snažím čekat, trpělivě!!! Kdybych s sebou aspoň měla knihu!! Je jedno o čem.. Nebo cokoli! Třeba deštník! Nevypadá to, že by se tomu chtělo přestat. Naopak. Dobře. Volím akci. Domů se prostě dostat musim, už tak mám zpoždění. Vyndavám boty ze značkové igelitové tašky Adidas a dávám si ji nad hlavu. Samozřejmě, při vytažení bot polovina mého oblečení z fitka padá na mokrou zem, jako by mi chtělo přispěchat na pomoc a vytřít rozlitý džus.
Mám tedy pytlík. Lepší než nic, říkám si. No ale teda………..uuuuh. Byly v něm boty, Pájo! Po fitku! Radši si dám přírodní spršku než čuchat tohle. Nevadí. Za pokus to stálo. Chtěla jsem vypadat, že si poradím v každé situaci. Přesto se mi však podařilo doběhnout na zastávku autobusu, která je pár metrů od fitka. Zatím to odneslo jen tílko. No jo, ale já potřebuju na druhou stranu, přes ten trojitý přechod…..Na zídce sedí bezdomovci. Vypadají, že kam člověk dohlédne, jsou nejsušším objektem. Stoupám si pod ten malý kousek střechy v uctivé vzdálenosti od nich. Hledím na přechod. „Já Vám půjčim kšiltovku, ať ty vaše vlásky zrzavý můžou svítit dál!“ To bylo milé. Slušně jsem však zakroutila hlavou. Milý neznamená beze vší, i když mi beze vší neochoty nabídl pomoc….
Tonoucí se nic nečekajících kolemjdoucích chytá. Tvářil se nerudně a neřekl ani slovo. Možná mi ani nerozuměl. Nebo byl celý zaskočený, když jsem k němu náhle přiskočila. Nicméně mou prosbu o to, zda bych s ním na pár chvil mohla sdílet jeho super velký deštník, pochopil, a to pro mě bylo hlavní. Šla jsem notný kus cesty bez jediného namočení. Tuším, že jsem asi 3krát děkovala…Bezva. A už stojím na správné zastávce a čekám na autobus. Ten mě (sice jen dvě stanice) doveze až skoro před dům. A s tou oblastí „skoro“ si už taky nějak poradím. No jo. Ale nemám vlastně peněženku, tudíž ani openkartu…Hlavně NEMYSLI na revizora!!! Nemysli na revizora!!!! Je to přece kousíček….je odpoledne..určitě budou někde jíst….prší…nebude se jim chtít ven…
Nevěřili byste. Přijel autobus a vystupují dva revizoři!! Jeden hovoří o tom, že „se do hajzlu musí najíst, protože dneska je na pí*u den, a že už na to se*re, protože chčije….“ Tím líp pro mě. Dobrou chuť!
Miss mokré tričko zabírá. Ale asi nějak opačně….přichází ke mně muž, který si sundává sako. „Jste nějaká mokrá slečno…..“ Neříkejte! Sako obratně skrylo mé promoklé tělo i kraťásky. Inu, vypadalo to sice, jako když jsem pod tím nahá, ale nevadí. Pár dalších pohledů navíc mě nezabije. Dojela jsem do svého cíle. Vystupuji – jak jinak – než v saku. Když v něm bylo tak teplo! V tom si to uvědomím. Omlouvám se mu. Pán se usmívá a říká „Mě by to nevadilo, ale mám v jedné kapse peněženku a v druhé telefon! A celé sako stálo víc než obě tyhle srandy dohromady.“ To by byl slušný úlovek, když uvážíme, že to vzniklo z toho, že jsem neměla ani deštník….
Od autobusu je to asi 2 minutky. Odvážně se rozhodnu doběhnout déšť ještě jednou – tentokrát svýma nohama. Běžím, seč mi síly stačí. Můj pokus přeskočit tu kaluž byl…..špatný…nápad…vodu mám i tam kde ještě před vteřinou bylo suchoučko. Kde je kapitán Jack Sparrow, když člověk potřebuje jeho loď? Na moje kecky je to zkrátka moc….Bůh se do toho mraku hodně opřel. To je teda průrva! No kurv*!!! Studííííí. Zmoklá slepice je proti mně šampiónka.
Cestu, která mi pěšky zabere sotva čtvrt hodinky, jsem šla/jela/vystála necelých 40 minut. Zajímavé je, že jsem při tom celou dobu viděla svůj panelák. 🙂 Tak blízko být, a přitom tak daleko…
Prší prší, jen se leje, Pája se však stále směje!!!! Nejsem cukroušek, ne? 🙂
Zdroj foto:Pixabay.com
