Pátrání po Klidu: Neobyčejná Cesta za Barevnými Pokoji
Je tomu několik měsíců, co jsem začala relaxovat. Zkusila jsem už různé techniky od Schultzova autogenního tréninku, přes Jacobsonovu progresivní relaxaci až po různé autoimaginace, meditace či rozhovor se svým vnitřním dítětem apod.
Můj úplně první pokus probíhal za poněkud nepříznivých okolností. Nechtělo se mi do toho. Měla jsem stotisíc myšlenek na kde co a vůbec. Proč mám dělat takovou pitomost? K čemu to bude? Co mi to dá? Válet se můžu v pohodlí postele kdykoli chci. Prosím, lehněte si na záda a zkuste se uvolnit zněl pokyn. Jo, to určitě. Na to mám teda teď fakt náladu viď. Ale lehám si na karimatku. Bůh ví, co z té země všechno nadýchám. Začíná poslech s názvem Barevné pokoje. Barytonový hlas muže nás provádí a popisuje, kudy právě jdeme a co vše tam je. Ááá..barvičky. Super. Jak v mateřský školce. Nedokážu nějak přehlušit tok svých myšlenek. Bože, ať už to skončí. To vnitřní pnutí asi těžko uklidní…cože??? My jsme v oranžovém pokoji??? Kristepane! Oranžovou nesnáším! Možná to má co dělat s mým dětství nebo je to prostě fakt, že mi takhle barva nesedí, ale..tohle ne! Pryč! Dobře, dobře. Zelený pokoj by šel……jé….mají tu na stěnách břečťaň…..to je pěkný. Červená. Tady bych si mohla sednout do křesla…tak ne. Musí se jít do fialového. Jo, tu mám ráda! A co teprve modrá! Krása! Hej!! Jak to, že poslech končí? Ne! Teď to začalo být zajímavý – a to ani nejsem na drogách!
Právě ve chvílích tenze a napětí je nejlepší začít s relaxací. I když vám to v tu chvíli nepřijde, ono to přijde. V duhovém paláci se mi tak zalíbilo, že jsem se jednak ihned zbavila své oranžové mikiny, ve které jsem celou dobu na karimatce byla, jak se ukázalo, ale také jsem se dala na shánění CD od pana Šimanovského. K nesehnání. Vyprodáno, nedostupno, zrušeno. V dnešní době jde pirátsky stáhnout snad cokoli. Ale ne, poslech Barevné pokoje ne. Mě neporazím osude. Já se nevzdám.Městské knihovny – leda ve snu. Na čekačce jsem třetím měsícem stále patnáctá. Takže mám slušnou šanci, že tak v šedesáti pěti si ještě jednou budu moci takhle skvěle užít!
Hele! Národní knihovna v Klementinu! No že mě to nenapadlo! Krásná budova. Majestátní. Jednou jsem tam byla tuším se školou, kdysi v minulosti. Ale co, mám to u školy, stavím se tam.
Celá budova prochází rekonstrukcí, což trošku ztěžuje můj už tak dost (ne)přesný orientační smysl. Tyhle dveře ne. Zkusím tyto. Čtvrté patro, páté. Tak asi ne. Dobře. Cože? Východ je na kartu? Aha. Kde tu máte matraci na přespání? Sedám si na schody. Vzápětí vstávám, jelikož jde nějaká důležitá paní – a má kartu! Kouká na mě jako na bezdomovkyni (v nových červených šatech s asi pěti taškama knih), která očekává almužnu. Asi neměla dobrý den. Poděkuji za propuštění a jdu na vrátnici. Fakt jsem jí předtím mohla nevidět? Ne. Určitě tam přišla až po mě. Chjo. Dobrý den, já bych potřebovala…..”Knihovna je támhle” ukazule nevrle muž s cigaretou v puse. Děkuji a hezký den. Nerozhodí mě. Jdu si to přímo do knihovny.
A to jsem si myslela, že labyrinth skončil. Jo, chápu. Šatna. Jako v divadle. Já ale potřebuju jen to jedno CD a mizím. Takže informace. To by mohlo být ono. Paní mě posílá k dalším dvěma okénkům (jasně, je potřeba se vyfotit, no to kdybych věděla, vezmu si radši nějakou foto z domova, přeci jen tohle je vážně obrázek někoho, kdo se topil je tomu už dýl….). Konečně hrdě držím kartičku, platím 100 korun českých. Jdu k další přepážce. Dobrý den, já sháním CD od pana Šimanovského, víte, tu s barevnými pokojíky. “Aha. Jo, tu máme. Tak si běžte sednout do knihovny k našemu počítači, nasaďte si naše sluchátka a já vám ho donesu”. ………..
??? Někde se stala chyba. Víte, je to relaxace. Člověk má ležet na zádech, uvolnit se…..dýchat si….mít ticho a klid….Je to jako se sexem. Radši už mlčím. Paní rudne a vypadá to, že se bude smát. “Jejda, to je mi líto slečno, já vám to ale domů dát nemůžu, víte.” No to jsem teda nevěděla. Jsem tu poprvé, víte. Dojdu se tedy podívat alepoň do té knihovny a pak se vrátím. Díky.
Okey…..takže. Co teď. Zklamání mi buší v srdci. Jdu směrem ke vstupu do studoven. “Slečnooooo” slyším dlouhou chodbou. “To nemůžete jen tak!” Co nemůžu? Co se děje? “Máte u sebe knihy? ” A kolik…. Bylo mi vysvětleno, že je musím odložit nebo vyplnit formuláře, které a odkud knihy to jsou. Vzhledem k vysokému počtu je tedy raději odkládám. “A ještě se musíte svléct!” No pardon! To už si ze mě asi dělá někdo p*del ne! Kde to jsem? V policejním státě? Budou mi vyšetřovat anální otvor, zda tam nemám narvanou knihu? Některá opatření chápu, dobře, ale……
“Tedaa…chci říct…kabát si odložte, prosím.” Nevím, zda to stálo za to nakouknutí do přeplněné knihovny. Hlava na hlavě. Počítače obsazené. Vracím se k informacím a sděluji, že si nahraji vlastní poslech s barevným měsícem a poníky, ale že na tohle teď fakt asi nemám. Veřejná relaxace není můj styl.
Zdroj foto:Pixabay.com
