Učení se od dětí kmene Manggarai: Zážitky z indonéského ostrova Flores

Známý neurolog John Medina říká, že kdybychom chtěli vytvořit prostředí nepřátelské pro rozvoj dětského mozku, vytvořili bychom školní třídu s frontální výukou. Ať již Medinovi věříme nebo ne, je zajímavé sledovat demokratické a svobodné školy, které se snaží zbavit těch negativ běžné školní třídy, které dětem brání v efektivním učení, které by jim dávalo smysl a bavilo je. Mnohé z demokratických škol na své cestě navštívím.

Většina těchto škol se při vysvětlování svého přístupu k dětem odvolává na práce zmíněného Johna Mediny nebo Petera Greye, Naomi Aldort, Jareda Diamonda a jiných. Ti se pro změnu odvolávají na to, jak se děti učí v tradičních kulturách, či jak se po tisíciletí vzdělávali děti lovců sběračů.
Jejich hlavní argument vychází z toho, že z evolučního hlediska je pro učení a rozvoj dětí přirozené, aby: a) vyrůstaly ve věkově smíšených skupinách; b) měly mnoho času a prostoru ke hře; c) měly přístup k nástrojům své kultury a mohly je používat jako dospělí, napodobovat je; d) měly kolem sebe dostatek dospělých, kterým mohou věřit; e) aby byly zapojovány do života komunity…

Je zajímavé o tom všem číst. Ale já to chci zažít na vlastní kůži, vidět na vlastní oči a trávit čas s takto vedenými či spíše nevedenými dětmi. Dostat se mezi lovce sběrače už není v dnešní době jen tak. A ani si nejsem jistá, zda je ohleduplné a etické, aby tyto společnosti naplňovaly stereotyp vtipu: „Jak vypadá typická rodina lovců sběračů v 21. století? Máma, táta, pět dětí a kulturní antropolog.“

Rozhodla jsem se proto asi dva měsíce strávit s dětmi kmene Manggarai ve vnitrozemí indonéského ostrova Flores. Jedná se o nebohatou, zemědělskou společnost, kde stále přetrvávají prvky kmenového uspořádání, ale mobily a motorky jsou běžnou součástí dne. Je to společnost, kde děti bosky pobíhají po lesích, do školy zajdou občas, pomáhají na poli a hlavně si hrají. Když jsem před dvěma lety projížděla tyto oblasti, tak mě fascinovala jedna věc- dětí bylo všude plno, velké malé dohromady a žádné nikdy nebrečelo. Jen se smály a přicházely nás – turisty – zkoumat a žádat, ať je něco naučíme, ukážeme něco zajímavého. Navíc Indonésané patří, odhlédneme-li od ekonomického zajištění, mezi nejšťastnější lidi světa.
A věřím, že stojí za to takovéto děti udělat svými učiteli.

Co se tedy chci a můžu od dětí Manggarai naučit?

Jak vnímají a dle čeho uznávají přirozenou autoritu.

Jak si určují role ve věkově smíšené skupině.

Jaké typy her preferují.

Jak probíhá spontánní učení.

Jakou zodpovědnost a jaké povinnosti vůči své komunitě mají.

Zda se takto naučí víc, než co nezbytně potřebují pro přežití.

Jak nejlépe řídit motorku po prašných horských cestách.

Jak se pěstuje rýže a káva.

Jaké volně rostoucí plodiny se mohou jíst a jakým se vyhnout.

Nová slova a fráze v indonéštině.

A určitě i mnoho dalšího, o čem zatím vůbec nic netuším.
O všem budu psát, vše budu fotit, točit a dokumentovat a vy to můžete skoro v přímém přenosu sledovat na tomto webu www.edunomad.cz a na mém facebooku.

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account