Průvodce životními fázemi a výzvami: Jak se stát “velkou holkou
Jsem “Velká holka … “
Když jsou vám 3 roky, jste velká holka. Vždyť se nepočůráte, ani ve spaní. Umíte jíst lžičkou i vidličkou. Umíte si říct co chcete a zpravidla to dostanete. Muž vašeho života, váš otec, vás bezmezně miluje. Všichni ve vašem okolí vás chválí za to co umíte a dávají jasně najevo, že jste šikovná. Umíte se podívat do zrcadla a dopracovat se k tomu správnému výrazu, na který se dá říct jedině … “Jsem hecká”.
Je vám sedm. Jste velká holka, protože už chodíte do školy. Čtete, píšete. Copánky vám sluší a kluci, kterým se líbíte, vás za ně tahají. Jsou hloupí. Z nějakého důvodu je důležité s nimi za to nemluvit. Vy ale víte, že čím více těch hloupých pokusů je, tím lépe.
Máte občanku a slastných patnáct. Teď už jste vážně velká holka. Koupíte si klidně cigára. Kluci vás už sice netahají za copy, ale občas s trapnou poznámkou brnknou neomaleně o ramínko vaší podprsenky. Jsou děsní a trapní. Některý se dokonce odváží vás pozvat do kina a chce vám dát pusu. “Blbec! Co si to dovoluje.” Ale ve svém deníčku si po létech přečtete, že vlastně tak děsný nebyl. Že se vám vlastně i líbil, jen před kamarádkami by to bylo blbé mu dát prostor. Nakonec, proč by měl mít šanci, vždyť na obzoru se objevili ti o dva, tři, pět let … starší a to už je jiná liga.
Matka, otec , pruda … bože co po mně pořád chtějí? Mám osmnáct. Můžu všechno. Řídit auto, jít k volbám, podepsat smlouvu na cokoliv. Jo i alkohol už můžu, aniž by policajti měli kecy. A když se naštvu, tak se prostě seberu a odejdu z domu. No přece do toho co dělám a do chlapů mi nebudou kecat. Jsem už velká holka, která o životě něco ví. By se divili, kdybych chtěla povídat.
Třicítka na krku či spíš už za mnou. Už jsem “stará ženská”. Jen děda se mne pořád ptá: “Tak co dělá ta naše velká holka?”. No co dělá? Má chlapa, dítě, práci – vaří, pere, smaží, přebaluje, po večerech pracuje – hypotéka je hypotéka a hladový chlap je protivný chlap. Jó, ta holka je v jednom kole a vypadá děsně – kadeřník se ji vyhnul už asi půl roku.
Co bylo, když bylo čtyřicet? Vlastně ani nevím. Slovníkem vlastních pubertálních dětí – PRUDA. Ano děti v pubertě, manžel v druhé míze. Jo ty mladé holky jsou tak drzé a nemožné. Bez skurpulí se nakvartýrují do postele zajištěného chlapa, který by mohl být jejich otcem. Copak ten můj blbec to nevidí, že je směšný. No, vlastně už bývalý blbec. Už jsem velká holka, takže jsem s tím asi nějak měla počítat. Vždyť, kde se podíváš, tam to je stejné rozvod, hádky, rozvod. Nakonec to velká holka neřeší. Nemá čas. Má jinou životní náplň – dva puboše na krku, rodiče v nemocnici, nervního ex a šéfku, emancipovanou třicítku. Študovanou, s doktorátem, dva jazyky a s jasnou vizí, že si přece nezkazí kariéru a postavu kvůli nějakému chlapovi a frackům. Stačí, že to tak dělala její máma, babča a my …ona je jiná. Doba je jiná. Nás domácí kuchty a kvočny klidně “nahodinu” vyrazí. Jsme už staré. Ona potřebuje kreativní a výkonný tým, se kterým se může radit do ranních hodin, třeba v baru a dělat ty ” team buildingy” o víkendu.
Bože proč mně trestáš? Země se zachvěla, zahřmělo a v hlavně pomejdanové temno. Padesátiletá “holka” s ranní morální kocovinou v náručí třicátníka. Co s tím. Nic. Jen dýchej a nic neříkej. Tomu se říká vzlet. Prostě jiná “ranvej” a vzdálený cíl se spoustou přestupních stanic . Asi život, na který jsi skoro zapomněla.
Takže přestoupit a jedeme dál.
Děti jsi vychovala, rodiče dochovala, nikoho nepodvádíš, žiješ si po svém a za své. Tak nic nezdůvodňuj! Nikomu, ani sobě. Nejsi mladá, nejsi štíhlá, ale svět máš u nohou. Nepodobáš se těm z titulních stránek časopisů, přesto jsi velmi krásná, protože o své kráse víš. Máš úsměv na tváří a touhu být. Kdo to nevidí, je slepý. Tak ho nech jít. Nemusíš mu nic dokazovat. Maluješ, cestuješ, medituješ, jsi vílou i mužatkou. Děláš si co chceš a šéfka je ti už dlouho ukradená. Zjistila jsi, že je dobré udělat změnu, ve všem.
Změna. Když přišla, objevil se host – strach. Poprvé. Tvá holčičí duše se najednou bála, že neví kam kráčí, že bude sama, neužitečná, nepotřebná, nemilovaná, stará, …. Pořád jsi tu pro někoho byla i když o to nestál. Ale být tu jen pro sebe? Jak divné, jak těžké, jak sobecké.
Tvá velká holka v tobě, právě v tomto okamžiku, konečně dorostla, narodila se. Ano, teď už jsi VELKÁ HOLKA. Máš čistý štít. Máš splněno – děti, rodiče a mnoho dalšího z toho malého lidského žití. Víš o životě s chybami i bez nich to své. A i když se strachem, přesto jsi roztáhla křídla a řekla si: “Leť”. Tam někde je tvůj život, jeho další úžasná část. A jak vím že úžasná? VELKÉ HOLKY totiž nepřežívají, ony žijí až do posledního dechu. Po svém. Protože mohou, chtějí a ví.
Zdroj foto: Pixabay.com