Co vás mohou naučit vaše děti: Příběhy o moudrosti nejmenších
Zažili jste někdy pocit, že Vaše děti jsou moudřejší než Vy? A to bez ohledu na to, kolik jim je let? Řekli jste si někdy při pohledu na děti: „Wau, tak tohle chci taky umět!“? Já už několikrát.
Ano, moji milí, i my dospělí se můžeme (a vlastně bychom i měli) se od dětí učit. A to zejména od těch vlastních, které nám každý den připravují tolik lekcí. Chci se s vámi podělit o pár lekcí, které jsem „utržila“ od svých dětí a které mi v životě ukázaly víc, než četba některých moudrých knih.
V jedno nedávné nedělní odpoledne jsem sbalila své děti a jejich kamaráda a vyrazili jsme na dětské hřiště. Popravdě se mi moc nechtělo, ale rozhodla jsem se, že si to maximálně užiju, když už tam musím. Proaktivní přístup zatím učím své děti hlavně já, ale děti už mi to úspěšně občas vrací :-). Pobyt na hřišti jsme si nakonec skvěle užili všichni. Po vzoru svých dětí jsem vyzkoušela různé houpačky, prolézačky, klouzačky (naštěstí vše moji váhu vydrželo :), a cítila se skvěle. Když jsme byli unavení, lehli jsme si do trávy a povídali si vtipy, kterým jsme se nehorázně smáli. Vynalézavosti tří chlapců ve věku od 5 do 7 let, se moje vtipy zdaleka nemohly rovnat, přesto jsme se bavili všichni skvěle. Ještě teď si vybavuji intenzivní pocit štěstí, radosti a vděku, jak je život krásný. Takhle vypadá žití přítomným okamžikem, o kterém jsem už tolikrát četla. Mladší synek při odchodu z hřiště prohlásil: „Vidíš, maminko, a tobě se sem nechtělo. Já jsem ti říkal, že to bude skvělé!“
Další lekci jsem dostala při cestě vlakem, když jsem cestovala ze školy se starším synem. Synek chodí do první třídy a cesty vlakem ze školy bývají občas dost náročné. Všude plno lidí, nacpané vlaky, vedro, místo maximálně ke stání na chodbičce. Při poslední cestě synek koukal z okna a polohlasně si zpíval písničku. Po chvíli jsem si začala připadat divně. Připadalo mi, že se na mě všichni koukají a že mě na základě chování mého syna hodnotí. Zkusila jsem potichu zasáhnout. Otáčím se k synovi a říkám: „Dádo, pšt…“. Syn se ke mně otáčí a bezelstně říká: „Mami, koukej, všude tečou potůčky, kvetou kytky…“. V té chvíli mi to došlo. Jeho zpívání vyjadřuje radost ze života, nic míň. Ve svém věku ještě dokáže nádherně autenticky vyjádřit své pocity a nestydět se za své projevy. Usměji se na něj a nechám ho zpívat dál. Skvělá lekce autenticity a svobodného projevu emocí, kterého my dospělí často nejsme schopni a pracně se ho učíme. A tak, když syn po výstupu z vlaku navrhne závod v běhu až domů, spontánně souhlasím. A to bez ohledu na to, co si o mě pomyslí ostatní spolucestující, sousedé z vesnice, kde bydlím, nebo kdokoliv jiný.
A další situace: představte si teplé, i když zamračené ráno, kdy to vypadá, že každou chvíli začne pršet. Deštník jsem nechala doma a jako naschvál, když vystupuji z auta, začíná pršet. A to mě teď čeká dlouhá cesta pěšky s mladším synem do školky. Nezdržím se komentáře: „Ach jo, to se musí stát zrovna mě, proč musí pršet.“ Syn reaguje: „Ale, mami, copak jsme z cukru?“ (kdepak tu větu asi slyšel 🙂 a pokračuje „…přestav si, že by mohlo pršet ještě víc, až by byly záplavy, to by bylo…“. Usměju se a znechucení nad kapkami padajícími z oblohy a zapomenutým deštníkem mě přejde. Ano, opravdu by to mohlo být mnohem horší, vždyť vlastně o nic nejde. A synek ještě dodá: „Ve zprávičkách říkali, že pršet bude jen trochu!“ Kromě pozitivního přístupu k životu je to lekce i o důvěře.
Přeji nám všem, abychom se dokázali s nadhledem podívat sami na sebe, abychom si přestali myslet, že jsme ti nejmoudřejší a nejchytřejší na celém světě, a s pokorou přijali myšlenku, že i my se můžeme učit a být vychováváni. A to od nikoho menšího, než našich dětí!
Veronika Pačesová
Zdroj foto: Pixabay.com
