Odvaha být sebou samým: Jak objevit a uplatnit svůj vlastní dar
Jednou jsem v bývalé práci, s bývalým kolegou, trávila úplně běžný pracovní den. Znáte to, vyřídit nějaké ty úkoly, stihnout nějaké ty termíny, pak checknout Facebook, dát si kafe, zajít na oběd, prohodit mezi sebou pár slov, ať se člověk ujistí, že není úplný stroj, ale pořád ještě naštěstí trochu lidská bytost. Pracovala jsem v jedné korporátní společnosti, kde jsem zastávala funkci kancelářské krysy.
Den tak nějak plynul a já přidala na Facebook komentář, kterému jsem, ani nevím proč, sama dala like. Netrvalo dlouho a posměch ze strany kolegy se dostavil. „Ty vole Zuzano, ty si likeuješ vlastní komentáře, to ses zbláznila? Co ty si za retarda. Bože, bože. Víš o tom, že je to trapný a že se to nedělá?“ No začala jsem o sobě vážně pochybovat. Solidně mě znejistil. Pomyslela jsem si, no super trapaaas. V rámci zachování vlastní důstojnosti jsem se tento, skoro zločin, snažila obhájit.
Celkem vtipná historka, možná si zrovna říkáte. Ale ona má trošku hlubší podtext.
Na začátku byl sen, ten sen patřil majiteli celé korporace. Tento majitel začal svůj sen realizovat. K tomu potřeboval lidi. Potřeboval hodně lidí, kteří by mu s jeho snem pomáhali. Našel je. Našel ochotné lidi, kteří se dobrovolně každý den podílejí na budování jeho snu, zatímco jejich vlastní sen už ani nedoufá, už jenom spíš tiše pláče nad svým nenaplněným osudem. Ale co, říkají si ti lidé, tak splním všechny úkoly, dostanu od šéfa pochvalu, bude mít radost a odnesu si za to nějaké peníze. Budu se tvářit, že mi to stačí, že mám vlastně štěstí a že můj život mi vlastně nevadí a jsem vcelku spokojený člověk. Hmmmm. Vážně vám to stačí?!
Ano chápu, pochvala od šéfa potěší, ale ještě aby neměl dobrou náladu, když vidí jak se mu zhmotňují vize před očima a opravdu chápu jeho vděčnost směrem k vám. Pomáháte mu tvořit jeho sen, dobrovolně se vzdáváte svého a vystačíte si s pár korunami. No neříkejte, že kdyby toto někdo dělal pro vás, že by vás to netěšilo.
Já vím, to bylo samé: „Pojď mi pomoc, buď tak hodná a pomáhej mamince, nezlob tátu a jdi mu s tím pomoc, měli byste si více pomáhat, měla bys mi víc pomáhat, nic neděláte, pořád je tu bordel.“ Už od dětství nám vtloukali do hlavy tyto a podobné fráze, až v nás vypěstovali tak nízké sebevědomí, že budeme ochotně a rádi pomáhat druhým a ještě za to budeme na sebe pyšní, jak jsme šikovní a užiteční, protože nás za to pochválí a hlavně nás budou mít rádi. Budeme se předhánět v tom, kdo udělá víc, kdo pomůže víc, kdo pracuje líp a ten nejlepší si zaslouží pochvalu. Hurá.
A potom jsme klidně schopni obhajovat a prezentovat sen cizího člověka a mít z toho náramnou radost, jak jsme vlastně strašně moc užiteční.
Ovšem postavit se sám za sebe, odprezentovat svůj vlastní názor, dát si like a začít si plnit vlastní sen je taaak děsivá představa. Chybí nám sebevědomí, nevěříme sami sobě, pochybujeme o vlastních názorech, jestli jsou vůbec správné, že. Kdo ví. No kdo by to tak asi mohl vědět, že. Nevěříme, že něco dokážeme sami, jak bychom si mohli věřit, když jsme pořád jenom pomáhali, asistovali, samotné nás nenechali udělat nic, co kdybychom si náhodou ublížili.
„Raději se jenom dívej, to je pro tebe moc nebezpečné, co dělá tatínek. To není nic pro tebe. To ty ještě nemůžeš dělat.“
Jsme dospělí, ale co to znamená? Kam zmizelo to dítě, kterým jsme byli? Nikam. Pořád je v nás. To malé šťastné a neohrožené dítě jsi pořád ty. Akorát nosíš kabát dospělého člověka. Je trochu těžký a nepohodlný, ale prý je celoročně trendy, takže ho nesundáváš ani v létě. Vlastně nikdy. Občas nesměle rozepneš pár knoflíků, aby sis připomněl, jak je to krásný pocit, když se zhluboka nadechneš čerstvého vzduchu. Většinou jej zapínáš pevně až po krk.
V každém z nás žije. Bez rozdílu. Naprostý originál s darem, který nemá nikdo jiný na světe. To dítě můžeme v sobě cítit. Pokaždé, když projeví své nadšení, tak o něm víme. Je tam. Pořád jsi to ty. Nahý a bez kabátu. Jenom ty sám. Nezlobí se na tebe, že ho zanedbáváš, že se s ním nechceš bavit, že ho necháváš samotné, že s ním nemluvíš, že ho neposloucháš. Miluje tě. Pokaždé, když mu dovolíš, aby promluvilo, pokaždé když mu dovolíš, aby se projevilo, je vděčné. Je Ti tak vděčné. Je šťastné a usmívá se. To dítě jsi ty. Nemusíš mu ubližovat, nemusíš z něho mít strach. Dovol mu být, kým je. To dítě jsi ty. Dovol mu být šťastným. To dítě jsi ty. Neustále Ti dává o sobě vědět. Ono to s tebou nikdy nevzdá. Vyslechni ho. Po čem touží? Dej mu šanci. To dítě jsi ty. Dovol mu, ať ti ukáže ten fantastický dárek, se kterým se narodilo. Přišlo na svět kvůli tomu, aby ho všem ukázalo.
„Ahoj všichni. Podívejte s jak úžasným darem jsem se narodil. Já mám takové štěstí. Podívejte, co umím. To je tak nádherné. Jsem ve vytržení ze svého daru a nemůžu se dočkat, až uvidím ty vaše.“ Neodmítej dar. Je to tvůj dar. Je to dar. Prostě dar. Máš ho. Je tvůj. Představ si, jak velmi jsi milovaný, když jsi dostal dar. Nemusel jsi se o nic zasluhovat, nemusel jsi nic oplácet. Svět tě oslavuje jen proto, že jsi. Jsi milovaný životem a ten k tobě chová velikou úctu. Jen proto, že jsi. Každý den se z tebe těší. Každý den je vděčný, že tu jsi. Že existuješ. Ví o tvém daru a oslavuje tvoje bytí na Zemi. Dovol si zářit štěstím. Máš na to právo. Jsi to ty. Je to tvůj dar. Nemusíš se ničeho bát, to jak to opravdu cítíš uvnitř, je rozhodně správné.
Zdroj foto: Pixabay.com
