Bachova terapie a vnitřní boj: Jak uvést rozum a cit do harmonie
Nedávno u mě byla na Bachově terapii mladá žena, která nemohla odejít z nevyhovujícího zaměstnání, protože byla přesvědčená, že z boje (Života) se neutíká. Program „Není správné utéct, správné je bojovat,“ byl klíčem k její situaci. Příběh vnitřního boje vypadal asi takhle: „jsem v nějaké nepříjemné situaci, dělám něco jen proto, že „bych měla“, ale protože se přece jen tak nevzdávám (jak říká můj program), bojuji dál. Sice cítím, že mi to nedělá dobře (jsem možná už celkem vyčerpaná), ale poměrně dost vydržím, jsem na sebe náročná a vyčítala bych si, kdybych „utekla“. Proto se nemohu rozhodnout, Rozum říká něco jiného než Cit. Navíc nesdílím problém s druhými, takže se problém zacykluje uvnitř mě.“ Už zvědoměním se tenhle starý program začal rozpouštět, esence potom proces dokončily a pomohly podívat se na vše z odstupu a rozhodnout se v souladu sama se sebou. Uvést tak Rozum a Cit do harmonie.
V mé hrudi také tepe srdce bojovnice a trvalo mi mnoho let, než jsem pochopila, že bojuji a to nejčastěji sama se sebou, že mi to nevyhovuje a vyčerpává mě to a naučila se svoji ohnivou energii správně nasměrovat. Vlastně se to neustále učím. Boj nemusí být apriori špatný, záleží na tom, jakou má povahu a kam směřuje naše energie. Pro mě bylo slovo boj dlouho synonymem mužské energie a měla jsem pocit, že není při rozvoji mého ženství příliš žádoucí. Jako žena jsem se učila přijímat, odevzdávat a nebojovat. Nojo, to je všechno fajn, ale když jste bojovnice, tak vám jen přijímat a čekat na to, co k vám přijde, nestačí. Pochopila jsem, že není špatné bojovat, ale lepší než PROTI něčemu je bojovat ZA něco. Tady je potom naše energie úplně jinak využita. Zatímco boj PROTI otravnému šéfovi nebo svému neposlušnému rozumu „nepřítele“ sytí a ještě ke všemu naší energií, boj ZA je vlastně zacílením naší energie, kdy se postavíme za náš sen, prostě za náš Život. A to je naopak důležitá kvalita.
Před pár dny zase přišel malý testík, jak to jako mám s tím bojem. Slavíme v kavárně s rodinou maturitu a vedle u stolu přímo mně do ucha zní hlasitý monolog na téma politika. Pán byl pravděpodobně nejspíš sám politik. Už mi to fakt lezlo na nervy, tak se modlím, ať v míru odejde, nechtěla jsem se hádat, ale ani to už poslouchat. A nic, tak nádech výdech a říkám „Vy máte tak krásný zvučný hlas, že slyším každé vaše slovo :-). Nevadilo by vám otočit se na chvíli na druhou stranu? Úsměv. 🙂 Pán se taky usmál “Něco tak pěkného už mi dlouho nikdo neřekl. Otočím se a ztiším.“ Všichni jsme se ještě zasmáli a byl klid. Boj nebo hra? Možná obojí :-);-)
Zdroj foto: Pixabay.com
