Je důležité dát dětem prostor pro růst a sebedůvěru
Také je pro vás těžké posadit se a jen tak se dívat, jak vaše dítě svádí boj se zapínáním zipu, obouváním bot nebo otvíráním oblíbené tyčinky? Cuká vám ruka, chcete přiskočit a udělat to za něj? Má to jeden háček.
Aby se malé děti naučily novým věcem a zdokonalily se v nich, musí si je několikrát vyzkoušet. K tomu potřebují dostatek příležitostí, čas a rodičovskou podporu.
Když dítěti bráníme zapojit se do činnosti a přijmout zodpovědnost, na kterou je připraveno, reaguje hněvem, křikem nebo vztekem. Je to jako vyhození ze sedla. Rodiče mají v ruce klíč k samostatnosti, sebedůvěře a růstu svého dítěte, stačí jen dát potomkovi možnost převzít zodpovědnost včas. A obrnit se trpělivostí.
Maminka vyzvedává čtyřletého Matěje ze školky, v šatně mu dává pokyny:
,,Matěji, dneska Ti to zas trvá! Jak dlouho budeš tu mikinu ještě zapínat? Ukaž, já to udělám. Obuj si boty a pojď, spěcháme! Ani je nezavazuj, to bychom tu byli do večera, pojď do auta!“
Lepší by bylo, kdyby si maminka při vyzvedávání dítěte, nechala nějakou časovou rezervu, aby se mohlo převléknout bez spěchu. Může mu také nabídnout drobnou pomoc…
,,Přidržím ti oba konce mikiny, aby zip neutíkal.“
,,Dneska se o zavazování podělíme, jestli chceš. Ty uděláš uzlíky, já mašličky.“
Malým dětem trvá, než se naučí novým dovednostem, osahají si je, zautomatizují. Trvá jim, než se naučí obléknout ponožky, obrátit tričko, zapnout zip, zavázat tkaničky nebo zavřít dveře na kliku.
Nejlepší věc, jak můžeme dítěti pomoct, je ukázat mu postup a pak trpělivě čekat, podporovat ho:
,,Není jednoduché uvázat kličku. Učil jsem se to dlouho.“
,,Je těžké obléknout si ponožky.“
Takové komentáře dítěti pomáhají. Není v nich očekávání perfektního výsledku ani selhání. Pokud se dostaví úspěch, dítěti to přinese radost, uspokojení, posílí jeho sebedůvěru a dodá odvahu k dalším pokusům. Když se věc nepovede, nic se nestane. Rodiče přece vědí, jak složitý úkol to pro něj byl. Dítě cítí podporu, vzájemná důvěra mezi ním a rodiči roste.
Efektivita je nepřítelem dětství
Je důležité, aby každodenní život dítěte nebyl veden snahou o efektivitu. Rozvíjení potenciálu dítěte a stavění laťky o příčku výš je správné. Musí se však přihlédnout k individuálním a věkovým možnostem dítěte. Když dítě do činnosti tlačíme a chceme, aby podávalo ty nejlepší výkony, způsobí mu to stres a úzkost.
Čtyřletá Ela je velice šikovná a inteligentní holčička. Odmalička je na ní vyvíjen tlak, aby byla oproti vrstevníkům o dva kroky napřed, ve všem. Ve školce chodí do sedmi kroužků, odpoledne ji maminka vozí ještě na tenis, balet, angličtinu. Každý den má naplánovaný do posledního puntíku. Nulový prostor pro normální skotačení a dovádění. Elino dětství je spíš závodem, honičkou za výkony, podněty, atrakcemi, je odrazem ambic její maminky. Své zážitky nestíhá ani vstřebávat. Úkoly stále přibývají- naučit se písmena, číslice, další jazyk… Holčička je bez energie, bez radosti, neumí si sama hrát, složitě si hledá kamarády, tíhne k autoritám. V jejím životě chybí rovnováha, vyváženost mezi volnou hrou, ,,učením“ a odpočinkem.
Nepřiměřený tlak na výkonnost bere dítěti síly, brání mu v růstu, omezuje jeho přirozený elán, zvídavost a chuť učit se. Může vést k emoční labilitě, úzkosti a depresím.
Malé děti se rády učí novým věcem. Jednou budou vařit jako máma, řídit jako táta, lepit modely letadel jako děda, léčit lidi jako babička. Dovolte jim zdolávat překážky, růst a dělat pokroky tempem jim vlastním.
Zdroj foto: Pixabay.com
