Pokud ano, určitě si budete notovat s RED.MIKY v novém blogu.
Knihy.
Bez nich by byl život šedivější. Tedy alespoň pro mne. Už odmala jsem trávila svůj volný čas s knížkou v ruce a popravdě mi bylo jedno, zda se jedná o román, encyklopedii či detektivku. Pouze sci-fi mě nikdy moc nebralo.
Nevím, jestli jste taky takto “postižení”, ale já osobně zbožňuji knihkupectví a už jen vstup do tohoto obchodu na mě působí nepopsatelně. Už jen ta vůně knih, to je něco úžasného. Mám ráda i knihovny, ale přece jen raději jednou za čas investuji nějakou tu korunu do koupě knihy, jelikož vím, že je potom moje a po přečtení si ji můžu uložit do knihovny a mít dobrý pocit, že jsem ji opravdu přečetla. Občas si jen tak sednu ke své knihovně (bohužel mám jen menší, jelikož nemám dostatek prostoru) a koukám na tituly, které jsem již přečetla a které ještě ne. A u těch přečtených si vždy vybavím, kdy jsem si ji pořídila či od koho jsem ji dostala, jaká doba to byla, co jsem třeba prožívala. Prostě takový návrat do minulosti. Je to stejné jako s písničkami, taky si u některé vzpomenu, kdy jsem ji slyšela prvně, co se dělo a tak podobně.
Můj čtenářský stereotyp je následující: musím si udělat opravdu klidnou chvilku (které se mi tedy v poslední době moc nedostává, takže jsem se čtením trochu na štíru), k tomu připravit kafe, zelený čaj či skleničku vína a pohodlně se uvelebit na gauči. Poté vezmu danou knihu, přičuchnu si k ní (nesmějte se, ale opravdu to dělám) a pak se vrhnu do četby. Jakmile skončím, tak ji hezky zavřu a uložím na své místo. Občas – pokud je to kniha s velkým počtem stran – se dívám, kolik mi ještě schází stránek do konce, jak moc jsem již pokročila ve čtení. A když knihu dočtu úplně do samotného konce, tak na jednu stranu jsem i ráda, protože mě těší pocit, že jsem pokořila další titul, ale na stranu druhou je mi to i líto, jelikož se loučím s hrdiny, prostředím, emocemi, které byly součástí mých klidných chvilek.
Samozřejmě se najdou i takové knihy, které mě až tolik nezaujmou, ale nebývá jich moc.
Zkoušela jsem i čtečku, ale nějak mě to nebere. Schází mi ta vůně, to listování, pohled na to, kolik mi ještě schází stran apod.
Každý to máme hold jinak a to je vlastně i dobře. 🙂
Nevím, zda se dá láska ke knihám nějak zdědit, každopádně já jsem byla svým dědečkem vždy vedená si jich vážit. Dodnes si pamatuji, jak říkal, že až jednou umře (bohužel se tak před deseti lety stalo), tak všechny jeho knihy budou moje. Že nikdo jiný z rodiny k nim nemá takový vřelý vztah jako já. 🙂 Vždy se mi moc líbilo, jak jsme si o literatuře povídali, bylo to úžasné a dodnes na to moc ráda vzpomínám.
Vím, že budu moc ráda, když i dcerka bude tuto zálibu mít (a časem i druhé dítě, pokud se zadaří). I když jsou jí zatím jen dva roky, tak knížky má moc ráda, ráda v nich listuje a já ji ráda před spaním čtu. Strašně moc mě baví jí je kupovat, to jsem ve svém živlu. Nepotřebuji ke spokojenosti obchody s oblečením, kosmetikou či podobného zaměření, stačí mi, když mě někdo vpustí to knihkupectví či papírnictví a jsem nejšťastnější žena pod sluncem pro daný moment. 🙂
A jak to máte vy, milé čtenářky? (pokud je tady i nějaký muž, tak se omlouvám, že jsem nezahrnula slovo “čtenáři”) Pište, budu se těšit na vaše názory.
Vaše Míša 🙂
Zdroj foto: Pixabay.com
