Rozloučení s mýtem o dokonalé mamince: realita rodičovství
Perfektní mámy. Jsou všude kolem nás, že?
Nosí dokonalé oblečení, tlačí před sebou dokonalé kočárky, reagují na potřeby svých dětí ve správnou chvíli a vždy můžete vidět na jejich tvářích dokonalý, zářící úsměv.
Nebo ne? Neznáte nikoho takového ve svém okolí? Určitě?
To asi proto, že dokonalé mámy prostě neexistují.
Všechny to víme a tuto skutečnost si rády připomínáme, zvlášť ve chvíli, kdy jsme ve stresu a cítíme se nedokonalé. Ale pravdou je, že dokonalá máma existuje. Někde vzadu, v našich myslích se ukrývá. Všechny jsme si ji v určitém bodě našeho zoufalství vytvořily. Například ta moje je vysoká, má dlouhé, štíhlé nohy, je vždycky plná energie a optimismu a umí báječné jablečné koláče.
Jak si vlastně představujeme dokonalou mámu. Je žena, která hravě ovládá kuchařské umění a tvorbu origami se svými dětmi dokonalejší, než máma, která uprostřed hor koupe své dítě v potoce a celý den ho nosí v šátku?
Nebo je dokonalá ta máma, která sleduje módní trendy a umí vykouzlit z vlasů své dcery sto účesů?
Proč vlastně pořád hledáme odpověď na otázku, jak má dokonalá máma vypadat a proč se jí pořád snažíme nejen představit, ale i se jejímu obrazu přiblížit?
Děláme to vlastně proto, že jsme neustále bombardované představami o dokonalosti a radami, jak své rodičovské schopnosti, ještě více zdokonalit.
Mámy jsou tak denně pod tlakem, aby tu byly pro každého a zároveň uměly upéct nejlepší sušenky, bez cukru, mouky a to všechno s lehkostí, jakoby nic.
Moje dokonalá verze mé samé, tohle všechno samozřejmě umí. S ničím nemá problémy.
Možná je to tím, že na rozdíl ode mě, není perfekcionista a umí brát všechno s nadhledem. V jejím podání vypadá všechno dokonalé, i když není.
V mém podání vypadá všechno ještě horší, než to skutečně je.
To my mámy a ženy obecně umíme. Zaměřit se na své chyby a zdůraznit je samy sobě několikanásobně.
Jako máma jsem zažila mnoho nelehkých chvil. S předčasně narozenou dcerou, která první čtyři roky doslova proplakala a nikdo mi nebyl schopen říct proč. Přes den jsem ten tlak zvládala, ale jakmile přišla noc, dopadlo na mě celodenní zoufalství jako obrovské břemeno.
Cítila jsem se bezmocná, neschopná a bála jsem, že jsem zklamáním pro ostatní. Protože žena přece musí rozumět svému dítěti, musí vědět, co potřebuje a musí se vyznat ve všech druzích pláče s naprostou samozřejmostí. Ale já jsem nic z toho neuměla. Nevěděla jsem proč pláče a neuměla jsem jí pomoct.
Nakonec jsem jen doufala , že další dcera bude jiná. Že bude spát nebude tolik plakat a nespokojenost prvorozené, přestane být “má chyba”. Druhá dcera byla opravdu požehnáním. Téměř neplakala, spala celou noc a já si oddychla.
Během života jsem ale navzdory různým překážkám zapomněla, jaké to je myslet sama na sebe. Vždycky jsem tu byla pro každého, odsunula jsem své potřeby až někam na konec a přestala na ně myslet. Přišlo mi samozřejmé, že jsem na posledním místě a že nepotřebuji nic. Od nikoho, ani od sebe.
Dlouho jsem vydržela jet na plný plyn, bez odpočinku, bez nadechnutí, ale nakonec jsem se cítila jen slabá a bez energie. Byla jsem naštvaná na sebe, na celý svět, na dcery, na všechno a touto tvrdou lekcí jsem přišla na to, že musím říkat NE.
Prosté, jednoduché slovo NE. Přestala jsem se chtít zavděčit všem a být tu pro všechny, kdykoliv si někdo vzpomněl.
Přestala jsem pozorovat každý drobek na zemi a úklid domu si naplánovala i s vědomím, že prostě nebude každý den na 100% čistý. Přestala jsem vymýšlet každodenní aktivity pro dcery a účastnit se s nimi každý víkend nějaké akce, jen aby jim to nebylo líto.
Možná Vám přijde teď zábavné nebo přinejmenším divné co napíši, ale já si až před měsícem teprve, dala opravdovou koupel. Takovou tu, kterou vídáme v ideálních filmech o ideálních rodinách.
Napustila jsem si vanu, dala do ní koupelovou sůl a zakončila to maskou na obličej. Celou půl hodinu jsem měla jen pro sebe. Nikdy jsem si takhle neodpočinula a neuvěřitelně mě to nabilo.
Přišla jsem na to, že mít pud sebezáchovy, neznamená být sobecká.
Pokud utíkáte po příchodu Vašeho manžela pryč z domu a jen bezcílně bloumáte městem a užíváte si to ticho, nejste sobecká.
Pokud se těšíte až jdou Vaše děti večer spát a Vy budete mít čas jen pro sebe, nejste sobecká.
Pokud o prázdninách počítáte dny, kdy Vaše děti půjdou zase do školy, ani vy nejste sobecká.
Pouze se u Vás projevuje naprosto přirozený pud sebezáchovy, snaha o svou vlastní záchranu. Záchranu své mysli a zdravého rozumu.
Lidé kolem Vás budou vždycky hodně očekávat, jak se máte chovat, jak se máte oblékat, co máte říkat a kdy a jak máte vychovávat své děti.
Naučila jsem se smířit se s tím, že někdy očekávání druhých nesplním a zklamu je. Postupem času mě to i přestalo trápit.
Uvědomila jsem si totiž, že musím být u sebe na prvním místě. Mé potřeby musí být první a díky tomu mohu být lepší manželkou, matkou, dcerou i kamarádkou. Čím více energie a radosti ze života budu mít pro sebe, tím více k rozdávání, budu mít i pro ostatní.
Naučila jsem se také méně plánovat dokonalé výlety, dokonalé večeře, dokonalé fotografie naší rodiny. Možná nemáme tedy každý rok perfektní fotografie z dovolené, dokonce ani nestihneme kolikrát vyfotit vše, co zajímavého zažijeme. Místo toho, ale máme desítky vzpomínek na to co jsme prožili v tu danou chvíli.
Místo, abychom nastavovali fotoaparát a sami sebe stylizovali do nějaké pěkné pozice, užívali jsme si jeden druhého a všechny vzpomínky jsme prožili. Naplno v tu chvíli, kdy se staly.
Všechny ty malé vzpomínky, nakonec tvoří největší kus z nás všech. Rozesmívají nás, naplňují štěstím. Krátká ale silná objetí. Rychlé pusy na tvář. Malé vzpomínky tvoří náš život, skutečný, takový jaký je.
Vzdát se dokonalosti je jediný způsob, jak si užít naplno všechny ty malé nedokonalé okamžiky, které nakonec jsou nejdokonalejšími právě takové, jaké jsou.
Chaos je někdy pro duši přínosem. Věřím, že uprostřed největšího chaosu se skrývá největší štěstí.
Jedna má část ale pořád preferuje uklizený a čistý dům. Ve skrytu duše tak občas závidím těm ženám, které se dokáží povznést nad nepořádek a zasmát se mu. Já se tomu pořád učím. Každý den a bude to ještě dlouho trvat. Je to i proto, že mít uklizený dům mi dává falešný pocit, že mám vše pod kontrolou. Falešný proto, že pokud ve svém domově žijete a prožíváte všechny ty okamžiky se svou rodinou, tak nikdy uklizený nevydrží. Ne dost dlouho.
Kousek po kousku se tak učím přijmout ten zábavný, láskyplný chaos v naší rodině a nemít z něho výčitky. Netrápit se tím, že dcery jdou spát o pár minut později, než jsem původně chtěla. Netrápit se ani plnou myčkou nádobí, přestože jsem ji chtěla před hodinou už vyndat. Netrápím se ani už prádlem, které stále visí na sušáku a špinavé se hromadí v pračce zase znovu.
Naopak se i zdá, že v nějakém malém chaosu, jsou lidé prostě šťastnější. Je to možná i proto, že nemusí být perfektní.Pro ně je ideálně strávenou sobotou jen být v pyžamu a jen tak nic nedělat. Nepovažují to za selhání, když nemají dokonale uklizeno a v troubě se jim nepeče dokonalá kachna.
Dokonalost jak se zdá, se totiž velmi často přeceňuje.
Někdy zkuste nechat svou dokonalou verzi sebe sama, prostě zmizet. Na pár hodin. A užijte si ten pocit, když nemusíte být perfektní mámou nebo manželkou.
Slibuji Vám, že ji nebudete postrádat.
Zdroj foto: Monika Kray
