Zamilovaná Monika a temná stránka lásky: Kdy se radostný příběh stal noční můrou?
Monika je štíhlá, drobná, snědá, energií překypující, další z řady mých několika úspěšných kamarádek. Z očí jí kouká bystrý úsudek a jen jí zahlídnu, jak prosviští kolem (protože ona pořád lítá sem a tam, plná zájmu o vše, co život nabízí), tak i mně flegmatika, na chvíli zasáhne náboj elánu.
Teda takhle to bývávalo. Odehrála se změna. Monika potkala Reného. Takového toho týpka, co je všechny známe z posilovny. Jak se na sebe vážně dívá do zrcadla, protože jeho svaly jsou záležitost vysoce seriózní povahy.
Celá záležitost měla rychlý start a bleskový průběh. Do tří měsíců byl odservírovaný Moničin manžel, nebyl brán ohled na tři malé děti a René nastěhován u Moniky. Fakt velká láska, nestíhaly byste zírat. Monice zářily oči, byla zrůžovělá vší tou obrovskou vášní a nadšeně vykládala, jak ji René miluje a na rozdíl od toho budižkničemy manžela, kterého to nenapadalo, ji René každý den, ale každý den přinese kytku. Jaksi při té radosti, ale pozapomněla, že milý René tak činí za její peníze.
A v takovém švungu jakým skončilo její manželství, mělo skončit i naše přátelství, protože Monika taky pozapomněla, že se ráda vídá a telefonuje s kamarádkama. Byla jsem plná pochopení. Láska je vážná a svatá věc, no a že se zamilování bůhvíproč chovají jako šibnutí jsem neřešila. Ano, René ji má na prvním místě, nemá ji jen na to, aby mu prala, vařila a rodila děti. Aspoň jí to nepřestával omílat. Má ji na piedestále, jako bohyni. Konečně je ona pro muže to první a jediné, co potřebuje.
A takhle stejně se jí měla ztratit jiskra z oka a elán na rozdávání, ale to jsem zatím ve všeobjímajícím pochopení netušila.
Moje pochopení, ale začalo brát za své. Seděly jsme s Monikou a ještě dvěma dalšíma kamarádkama na kávičce. Uprostřed příjemné zábavy ji zazvonil telefon. Nemohly jsme neslyšet, jak zlatíčko René řve do telefonu, že kde je a jak si to představuje a jestli si myslí, že se bude smýkat s chlapama, že se to se teda parádně plete, protože on René ji zatrhne. A ať jde okamžitě domů, jinak ji vytopí nebo zapálí byt.
Monika odešla a my zůstaly jako zkoprnělé. Víc z toho, že poslechla, zvedla se a šla, než z toho telefonního tyátru. To jí vůbec nebylo podobné. Monika jak jsme ji znaly předtím, by se nenechala vydírat ani po sobě řvát. Před našima očima docházelo k jakési podivuhodné změně osobnosti. Asi bude dobrý v posteli a vyšukal ji mozek z hlavy, uzavřely jsme to.
Po téhle události Monika dlouho nevolala, nestavila se, přešly celé týdny. Tak jsem se vydala já za ní do práce. Nikdy jsem neměla pocit, že by Monika byla nervózní typ, ale dnes vypadala, že je ze mě nesvá. Měla sluneční brýle v umělém světle kanceláře a nesundávala si je.
Něco bylo v pěkném nepořádku, ale nevěděla jsem co. Pomyslela jsem si, že raději půjdu, ale pak mi prolítla hlavou alarmující myšlenka. Přistoupila jsem k Monice a rychlým pohybem jsem ji sundala brýle. A bylo to tam. Monokl, přes celé oko.
„Moniko!“ zaúpěla jsem. „Co se stalo?“
„Nic to není. A můžu si za to sama. Neměla jsem ho provokovat. On je jinak úplné zlatíčko. Jen trochu víc žárli. Moc mně miluje, víš? Koupil mi krásné kytky a už to nikdy neudělá. Bolí ho to víc než mně. Plakal kvůli tomu. Je velmi citlivý.“
„Ano, je to opravdu strašný dobrák.“ polkla jsem a rozhodla jsem si, že je nejvyšší čas Monice něco připomenout.
„Nemám kontaktovat Reného bývalou manželku a zeptat se jí na podrobnosti? Ať víme, jak to celé bylo a proč na něj podala trestní oznámení za ublížení na zdraví? Nedělá mi dobře Tě takhle vidět a mám o Tebe obavy.“
„V žádném případě. Není třeba. Víš přece moc dobře, že to od začátku vím, René mi všechno řekl. Nemáme před sebou žádné tajnosti. Náš vztah je založený na úplné důvěře. Jeho první žena je hysterka, bordelářka a nic neumí. K tomu všemu je strašně na chlapy. To věrný a oddaný muž těžko snáší. A navíc, já ten vztah mám pod kontrolou. Mně se to nemůže stát, jsem úplně jiná než ona a René dělá všechno, co si přeju já.“
Rozloučila jsem se a rozmrzelá se špatným pocitem jsem se vrátila domů. Bezradně jsem chvíli koukala do zdi, nalila jsem si skleničku a uvažovala, co se s tím dá dělat. Pak jsem se rozhodla, vstala a postupně vytočila čtyři telefonní čísla. V důsledku mých hovorů, následovala akce: Pomáháme kámošce. S Monikou se v následujících dnech postupně sešly čtyři její nejlepší kamarádky a všechny se jí snažily různým způsobem otevřít oči.
Avšak tak jako všechny cesty vedou do Říma, tak někdy všechny snahy vedou do prdele.
Najednou jsme se na Moniku nemohly dovolat. U ní doma nám nikdo neotevíral a v práci mi bylo řečeno, že čerpá dovolenou.
Měla jsem špatnou předtuchu a nevěděla jsem, co si počít. Pokud někdo neumírá, nebo se neocitnu mimo civilizaci, tak si vím se vším rady, ale brzy jsem měla přijít k poznání, že nemůžeme zachránit každého. Někteří lidé se prostě zničí, bez ohledu na to, jak moc se jim snažíme pomoct.
A ještě se jim u toho povede pěkně pošramotit i vás. To jsem zjistila, když mi domů přišla obsílka, že se mám přijít podat vysvětlení ve věci ve věci obvinění z pomluvy s úmyslem způsobit újmu.
Pomluvila jsem Reného, že moji kamarádku omezuje a týrá jak fyzicky, tak psychicky. A protože je to bohapustá lež, dopustila jsem se prý trestného činu.
Rozhořčená zjištěním, buším na vrata u Moniky, s rozhodnutím je vyvalit pokud mi neotevřou.
Monika otevírá a stroze na mně apeluje, že si nepřeje, abych ji ještě někdy kontaktovala a ať přestanu narušovat její krásný vztah a to ať vzkážu i ostatním. Nepotřebuje už kamarádky, protože René ji chce mít jen pro sebe a jí to naplňuje a uspokojuje.
Stojím před přibouchnutýma dveřma a je mi jasné, že dnes mi nepomůže ani Honzova terapie.
A nechápu. Nechápu. Nechápu.
Pomůžete mi pochopit?
Zdroj foto: Pixabay.com
