Příběhy naděje na cestě k rodičovství

Takto se ptá mnoho žen, jež se marně snaží se svým partnerem otěhotnět. Někdy se zkrátka nedaří a i moderní medicína si zoufale láme hlavu, proč tomu tak vlastně je. Důvodů může být skutečně mnoho, přičemž některé mohou být i hodně skryté.

Těhotenství je součástí našich životních programů. Žena si zvolí profesní dráhu, vystuduje, do života jí přijde partner, začnou spolu bydlet a dozrají k bodu, kdy by měli mít miminko. Nějak se předpokládá, že pokud spolu dva lidé žijí, tak by měli zplodit potomka – anebo ještě lépe dva. Pokud miminko nepřichází, stávají se tito dva pro své okolí podezřelí.

Dnešní doba je hektická, nežije se jako dříve: Žena chodí do práce, stresuje se, doma na ni čeká další směna a do toho se má nějak vejít ještě plození dětí. I muž je unavený, nebývá jednoduché potkat se , aby na ,,tom” mohli pracovat. Poté často přichází rozčarování. Otěhotnět se nezdaří jednou, podruhé, půl roku, rok…

Aby se něco nepodcenilo, najednou si žena měří bazální teplotu, cvičí speciální cviky, pije kontryhelové čaje, případně astrolog dvojici vypočítá plodné dny, k tomu ještě začnou jíst speciální stravu. Přitom si neuvědomují, jak se tím vším takzvaně odpoutávájí od zdroje a stávají se z nich obrazně řečeno stroje. Touto cestou miminko příjt na svět nemůže. Těhotenství není program, který ti dva musí splnit.

UMĚLÉ OPLODNĚNÍ NENÍ ŘEŠENÍ

Nesouhlasím s názory některých lékařů, podle nichž má žena právo na dítě. Gynekologové nešťastné ženy, jež často bývají zcela v pořádku, jen se jim nedaří otěhotnět, posílají na nejbližší kliniku na umělé oplodnění. Umělé oplodnění (IVF) je metoda, jak už napovídá její název, umělá, nepřirozená. Jenomže my nežijeme pouze tady a teď. Duše přesahuje rozměr tohoto života. Má propojení i s našimi minulými životy. To, co se nám nedaří nyní, může být důsledkem minulých skutků. Proto není možné si něco jen tak ,, vydupat” . Někdy se může odhalit problém v tomto životě, například když se žena rozhodla pro interrupci.

Je třeba vzít na vědomí, že to, co se stalo, byla jediná možnost. Nic jiného se stát nemohlo. Žena se rozhodovala tak, jak to v tu chvíli bylo pro ni nejlepší. Nejspíš tady nebyl soulad s partnerem, často se ukazují i existenční nebo sociální problémy. To, co se následně děje, může vypadat jako trest, že si těhotenství tato žena nezaslouží. Ale rozhodně to není bezvýchodná situace. Na příběh z minulosti se můžeme podívat jinak, dnešníma očima. Duše jde dál, dostala novou šanci, jen ji minulý příběh zastavil. Odborníci tvrdí, že jednou z cest, jak se s minulostí vyrovnat, je takzvaný odpouštěcí dopis. Miminko nepřichází když se partneři rozhodnou. Není důležité, co by chtěli, jestli mají dokončený dům, koupili byt nebo se sestěhovali  do společného podnájmu. Také není důležité, kolik je jim let. Rozhodně by je nemělo trápit, že se při každé návštěvě ptají známí, jestli už je miminko na cestě. Nesmí sem vstoupit žádné znejistění. Záleží především na duši budoucího miminka, jež si vybírá své rodiče a testuje je. Muž a žena společné vytvářejí proces, který je jenom těch dvou. Měli by se od všech vnějších vlivů odpoutat a být maximálně sami sebou.

POKŘIVENÁ ROLE ŽENY

Už od dětství je nám vštěpována pokřivená představa o roli ženy. Jsme často vychovávány k tomu, abychom byly láskyplné, tolerantní, za všech okolností máme brát ohled na ostatní. Obecně je přijímáno, že pro ženu je nejdůležitější prioritou rodina, že je zodpovědná za harmonické vztahy , má vytvářet domov, láskyplné prostředí. Jenomže tohle všechno je jen část pravdy. Nikdo totiž ženám neukázal druhou stranu mince ani to, kde vzít sílu a moudrost, aby všechno zvládly, aniž by popíraly samy sebe. Zapomíná se, že žena při tom všem, co je na ni kladeno, má být také šťastná.

Místo toho se více či méně stává obětí takzvaného syndromu hodné holčičky: Ačkoliv se na venek chová rázně, uvnitř touží po pochvale, pohlazení, touží, aby někdo ocenil, jak je úžasná. Díky výchově žena uvěřila, že si lásku musí především zasloužit, že nejdříve musí být tou hodnou holčičkou. Mnoho žen žije životy svých blízkých, starají se o ně, dělají jim pomyšlení, řeší jejich problémy, vaří perou, žehlí, vydělávají peníze. K tomu mají být vtipné, nápadité, upravené. Ovšem některé končí citově vyprahlé, fyzicky vyčerpané, nemocné, zatrpklé a prázdné. Mnozí partneři bezostyšně využívají servis svých žen a nezdá se jim na tom nic divného. Většina žen přijala tuto roli ve snaze ohromit muže, získat jej na svou stranu. Někteří muži mají dost volného časua energii na to, aby se ještě věnovali kamarádům, koníčkům, někdy i milenkám. Vlastně se nemůžeme divit, že se jim nechce domů, kde na ně čeká unavená, vyčerpaná apodrážděná partnerka.

Jak se dostat z toho zakletého příběhu ven? Rada je jednoduchá: Ženy nemusejí být dokonalé, aby je měl někdo rád. Nemusí na sebe brát ukoly druhých, aby vztahy byly harmonické. Nemusejí být maximálně výkonné. Nemusejí nic, láska není za zásluhy. Ženy by měly přestat neustále něco dělat, vymýšlet, řešit, mohou přenechat prostor jiným.

STRACH ZE ZMĚNY

Často se potkávám s lidmi, kteří řeší neřešitelné. BHojí se změny, bojí se narušit stereotypy. Zůstávají tam kde jsou, sami v sobě si vytvořili dojem, že jinak to nejde, že právě tohle je jejich život, ale na sebe zapomínají. Dobrovolně přijímají roli oběti, do níž je pasovali ostatní.

Takový člověk vykonává činnosti, o kterých snad sám ani nepřemýslí. Plní opakovaně úkoly, které by s přehledem zvládli ostatní, pokud by ovšem byl schopen jistého řezu. Proto musí něco změnit.
Prioritou je ale obvykle ,,relativní” spokojenost ostatních, to, že je o ně postaráno, mají navařeno, vapráno, vyžehleno, že jsou zabezpečeny základní životní potřeby, a to dnes a denně, pořád.

Oběť časem přestává mít své vlastní nároky, zapomene na sebe , upozadí se natolik, že jí tento stav nepřipadá vůbec divný. Člověk by měl být sám pro sebe prioritou. Teprve když se cítí dobře a může se na něco hezkého těšit, pak také od něho mohou jít nádherné energie do okolí. Tato energie jsou čitelné na dálku. Ovšem pozor – opačně to nefunguje. Není možné očekávat, že člověk automaticky stoupne v očích ostatních. Ne, pro ně zůstává služkou, která tohle dělat má. Okolí není schopné uvažovat jinak. Pokud člověk v roli oběti zůstává dlouhodobě, přicházejí nemoci, které je stále náročnější zvládat. Nejsou zde už žádné jistoty, na krerých by se dalo stavět. 

A co si o tom všem myslíte Vy???

        Těším se na Vaše názory…… 🙂

Zdroj foto:Pixabay.com