Dnešní den začal jako každý jiný pracovní rutinou. Jakmile bylo hotové vše, co bylo potřeba, začala jsem s prací pro mne důležitou – příjemnou, voňavou a zábavnou.
Vypadalo to, že si odpoledne pěkně užiju.
Zlom nastal ve chvíli, kdy přišel manžel domů a začal s prací na zahradě, kterou nemá ani trochu rád. Po pár minutách jsem se rozhodla, že ho musím jít zachránit a pomoci mu, protože žije v šíleném tempu a už si ani nepamatuju, kdy naposledy odpočíval. A tak jsem si řekla, že mu od toho musím alespoň trochu ulevit.
Práce na zahradě spočívala v odkopání vrchní části hlíny na záhonech a nahrazení novou kvalitnější hlínou. Po zvážení všech možností s přihlédnutím na moji fyzickou kondici, která se velmi nápadně podobá bodu mrazu (za což se teď, když to píši, začínám stydět), bylo jasné, že pomoci můžu s vytrháváním plevele z hromady nové hlíny. Přibližně v polovině jsem zjistila, že nám utekl kocour (je hluchý a tak nesmí ze zahrady, aby ho něco nepřejelo). Ulovila jsem ho u sousedů, kde se mě soused zeptal, jestli by měl manžel čas jít na pivo. Uvítala jsem to s velkou radostí, protože jsem si říkala, že si alespoň maličko odpočine. Jenže bylo nutné dokončit „úkol“. Manžel zvýšil tempo a v neskutečně rekordním čase odvozil všechnu přebytečnou hlínu. Zbývalo nahradit starou hlínu novou, kvalitnější.
Nikdy bych nevěřila, že mám dostatek sil na to, abych přeházela lopatou hromadu mokré hlíny vysokou jen o trochu méně, než jsem já sama. Dokázala jsem to. Myslela jsem, že u toho vypustím duši, ale dokázala jsem to. Sebemenší chvíle odpočinku pro mého muže stojí i za měsíc bolavých zad (ale určitě to nebude tak strašné). Jsem moc ráda, že jsem mu mohla pomoci. Jakmile bylo vše hotové a poklizené, přesunula jsem se do domu, kde na mě čekal ještě úklid kuchyně, nachystání oběda na zítra a dnešní večeře. A taky jsem se dnes konečně najedla.
Proč ale píši tento článek? Během přehazování hlíny jsem měla v hlavě stále dokola jednu myšlenku: „Ženská vydrží víc než kůň. A kůň vydrží víc než člověk.“ Po přesunutí do kuchyně ji vystřídala vzpomínka na má studentská léta, kdy nejen pubertální hoši kolem mě s oblibou používali přípitek „Na krásu našich koní a rychlost našich žen“. A to mne donutilo se trochu zamyslet. ŽENA JE VLASTNĚ TAKOVÉ 2V1.
Je libo uvařit, vyžehlit, vyprat, uklidit? Potřebujete zatlouct hřebík, poskládat skříň, posekat dříví, opravit, slepit, vyrobit cokoliv? Žena dnes musí všechny tyto činnosti zvládnout, je vlastně ženou i mužem současně. Rozhodně jsem pro rovnoprávnost. Opravdu! Ale nemělo by být více rovnoprávnosti v pracovních příležitostech a věcech s tím souvisejících a méně doma (nemyslím tím ve vztahu muže a ženy)? Proč nejsou ženy za jejich mimořádné schopnosti dostatečně oceněné?
V dnešní době se od ženy očekává, že se postará o domácnost, děti, manžela, splní si své pracovní povinnosti a ještě u toho bude usměvavou společnicí a dokonalou milenkou. A vlastně musí být i takovým údržbářem… Nemluvím teď rozhodně o sobě, myslím to obecně (a v tento moment mě napadlo hned několik žen z mého blízkého okolí, které to tak mají). Nemělo by to být výhodou a možná i jedinečností na trhu práce než nevýhodou? Kde se tedy vzala domněnka, že žena je méně než muž? Proč to dnešní „svět“ stále podporuje? Ano, byly doby a místa, kde to bylo považované za normální. Ale dnes a tady? Proč je tomu tak stále?
Zamyslete se prosím nad tím, co všechno denně musíte udělat. Není toho málo. Chtěla bych vidět, který z těch plácalů vyznávající heslo: „Žena je míň než člověk“, by zvládl udržet tempo s průměrnou ženou. A když se teď podívám na svého právem unaveného muže, jsem opravdu moc ráda, že jsem neskončila s jedním z nich. Bohužel, nemáme takové štěstí všechny.
Pojďme to světu natřít a ukázat, co vše žena dokáže! Ženy s.r.o. by mohly být tou pravou inspirací!
Zdroj foto: Pixabay.com
