Společníci nebo nepřátelé? O komplikacích v podnikání s kamarády
Mám maličký, ne moc úspěšný e-shop. Jsem pořád spíš podnikající maminka než podnikatelka, co má malé dítě. Jsem nováček, nejde to, jak jsem si přála, nevím, co je špatně. Všichni chválí, ale málokdo koupí. Koukám na konkurenci a divím se, že jim to může tak fungovat. Pořád si opakuju, že podobné zážitky má asi každý začínající podnikatel a že bude dobře.
Za tu krátkou dobu, která ještě ani nepřinesla nic, co by mi mohl někdo závidět a nemohl to sám dokázat, jsem už přišla o dvě kamarádky. Není to hodně? Překvapilo mě to, káždý incident mě potrápil, s každou jsem to myslela vždy dobře, ale vyšla jsem z konfliktu jako krvelačná kapitalistka. Musela jsem se ale zamyslet, jaké poklady mi ze života vlastně zmizely…
Obě kolize se daly čekat a nestačím se divit, jak naivní můžu být, i když si myslím, že jsem docela chytrá holka. Ale člověk asi někdy moc doufá, chce být oblíbený, hodný, nápomocný a cesta do pekla bývá lemována dobrými skutky.
První teď už bývalá kamarádka byla vlastně mou společnicí. Moc jsme se bohužel neznaly a než jsme vymyslely společný projekt, myslím, že jsme se oboustranně nesnášely a trochu, no docela hodně, spolu soupeřily. Pak asi vlivem těhotenských hormonů jsme si začaly psát přátelské maily, párkrát se sešly, nebyly na sebe jedovaté, měly hodně společného a vzájemně se motivovaly.
Projekt se rozjel, mé partnerce ale onemocnělo dítě. Dobrá, dotáhnu to, to není problém. Tvořily jsme web, vybíraly dodavatele, má partnerka si vyvrkla kotník. Jasně, stane se. Vybíraly jsme dodavatele, počítaly, kolik to bude stát. Má partnerka se kvůli ekzému svého dítěte nejen nevyspala, ale kvůli jeho hyperaktivitě nemohla vůbec pracovat. Pořád mi to nevadilo. Teda vadilo, ale řekněte jí to. Jsem taky máma, dítě mám ještě menší, mám fakt štěstí, že nemám problémy, uvidíme, co přijde. Prostě to dotáhnu.
Jenže práce přibývalo, důvodů, proč nemůže pracovat také. Už nešlo o nemoci, ale o věci “musím zapracovat na svém CV”, “manžel je nemocný”, “brácha má narozeniny”, “kamarádka se vdává”, “jsem na pokraji zhroucení”, “balím na dovolenou”, “jsem fyzicky unavená po dovolené, bylo vedro a dítě nespalo”… A mně došlo, že podnikání není její prioritou. Že mě to mrzí, ale samo se to neudělá, já mám taky svůj život a tahle spolupráce mě ničí.
Slibovala jsem si od ní rozvoj sebe sama. Má partnerka se vždy profilovala jako velmi schopná manažerka, měla pěkné CV, tvrdila, že je systematická, racionální. Já si to o ní moc nemyslela, ale když to říkala a v práci se jí dařilo, tak proč jí nevěřit. Během spolupráce jsem zjistila, že jsem sama na sebe asi moc přísná a o některých pojmech mám mylné představy. Že možná to, co já považuju za chaos a iracionalitu, je systém a rozum. Spolupráce mě nikam neposouvala, hodně věcí jsem opravovala, dodělávala, dělala sama. To slibné knowhow se přes všechny oslavy, dovolené, nemoce a vyčerpání prostě nedostavilo. Nakonec jsem ještě zjistila, že moje pracovní zkušenosti sice nejsou tak prestižní, ale rozhodně jsou praktičtější. Smést ze stolu deset návrhů grafiky s tím, že to chci “jinak”, chce určitě odvahu, ale u malého e-shopu je prostě někdy potřeba vymyslet i to “jak”.
Vyložila jsem karty na stůl a sklidila jsem to, co jsem zasela. Tvářila jsem se, jak je všechno v pohodě, až tomu ona sama uvěřila. Nebyla to žádná sobecká a hloupá “krává”, ale stejně, i když nedokázala dát dohromady seznam věcí, které vlastně udělala ona a za které bych jí měla vyplatit tučné odstupné, trvala na tom, že to je vlastně celé její práce, že jsme na tom dělaly minimálně stejně, spíš víc ona. A že já se mam, dítě mám hodné a zdravé a můžu se tomu věnovat, kdežto ona ne. Jen pro úplnost bydlela v pronajatém bytě v Praze a doma po celou svou mateřskou měla nezaměstnaného manžela. Já bydlím v domě, manžela mám hodně vytíženého, hlídání žádné, povinností hodně.
Z velkého kamarádství zbyla velká zášť a v mojí hlavě velké otazníky. Až o pár měsíců později jsem si pro své studenty připravovala přednášku o asertivní komunikaci a došlo mi, jak jsem selhala. O každém problému jsem měla mluvit hned, rozchod řešit jedině osobně face to face, nikoliv přes e-mail, i když má partnerka byla vytížená nemocemi, dovolenými a oslavami. Zařídit si to mohla. V mailech jsem měla být velmi stručná, vykašlat se na “vysvětlování, aby ji to nemrzelo”. Psát vše jen ze svého pohledu. Nehodnotit ji. A rozhodně nikdy nespoléhat na to, že někomu něco samo od sebe dojde a ocení mou ochotu a pracovní nasazení.
A taky jsem konečně pochopila, že se nikdy nemám pouštět do podnikání s někým, koho moc neznám a nikdy jsem s ním nepracovala. A už vůbec ne, pokud z jeho vyprávění mám dojem, že jde z dramatu do dramatu.
Jenže pokušení dělat dobré skutky číhá všude. Oslovila mě jedna kamarádka, zda by přes můj e-shop nemohla prodávat své výrobky. To by nebylo tak zlé, ale zaprvé nemá IČ a nikdy nic neprodala, takže komplikace je i formální, zadruhé se neshodneme vkusem (růžová, mašličky, medvídci, na to já prostě nejsem), zatřetí je to energetický upír a velká egoistka.
A selhala jsem znova. Ve snaze odpovědět hned a podpořit ji, jsem jí tak na půl pusy slíbila, že pokud se to bude hodit do konceptu, ráda její výrobky prodám. Podle dohody měla se mnou své nápady zkonzultovat a upravit na míru e-shopu. V reálu nastal konflikt hned během následujících sedmi dní. Nabídla mi háčkovaný košíček, který se mi nelíbil. Ale řekněte to někomu, kdo se hned uráží.
Diplomaticky jsem jí vysvětlila, co by bylo asi lepší, co se mně líbí, a že na to můžeme kouknout, jestli si pro svou potřebu bude vyrábět jinou verzi. Jinou verzi vyrobila, chtěla znát můj názor. Nelíbilo se mi to, ale řekněte jí to. Naléhala, ať povím, že s tím má jiné plány, že to nevadí. Řekla jsem. A? Mám o kamarádku míň. Chtěla mi totiž dát vydělat, ale trefit se mi do vkusu je těžké a ona už je tím znechucená. Nebaví ji něco pořád vymýšlet, tvořit a nakupovat, když já to pak nechci. Měla si na mě dát pozor a končí se mnou.
Co na tohle říct? Jasně, vím, že obě ženy nebyly ty “pravé” kamarádky, že normálně smýšlející člověk by se s nimi nezaplétal, že je důležité vědět, že jsem je nepodrazila já, že jsem neudělá žádnou levárnu, že mám svědomí čisté. Ale pro sebevědomí je to rána docela velká. Od obou jsem si vyslechla, jak hrozný člověk jsem. O obou mi ti “praví” přátelé říkají, že jsou zvláštní a vždycky byly a ať to hodím za hlavu. Nemrzí mě asi tolik, že už se s nimi nekamarádím, asi dokážu i přežít, že mě nemají rády a že mě možná někde pomlouvají. Ale nějak těžko zpracovávám pocit, že jsem to nechala dojít tak daleko. Že jsem tyhle dva konflikty vůbec dopustila, když se chvástám skvělým odhadem na lidi a na FF UK přednáším o komunikaci (na svou obranu tedy dodám, že zkoumám fungování komunikace a neučím, jak neomylně komunikovat:).
To by se mi asi stávat nemělo, nebo se pletu? Poučím se někdy? Proč se vrhám do průšvihů, když vím, že to průšvihy jsou? Proč je někdy tak těžké říct lidem pravdu a nemít pak dojem, že jste je smrtelně zranili? A přestanu to někdy řešit, když mi vlastně ani nechybí a jejich odchodem se mi hodně ulevilo?
Zdroj foto:Pixabay.com
