Brzy mi bude 32 let. Přesněji 16.7 to bude 32 let, co jsem se rozhodla narodit.
Někdy si říkám, že jsem asi nebyla úplně v pořádku, když jsem se rozhodla vstoupit a prožívat, ale nelituji a jsem ráda, že mezi tolika čekajícími dušemi jsem dostala ten veliký dar.

Příběh života, plného výzev a síly

Život.

A kam, že jsem se to narodila?

Tak především dvěma lidem, kteří se na začátku měli docela rádi. Tedy mysleli si to. Když mamka přivedla na svět mě, otec ukázal svou pravou tvář. Byl léčený alkoholik, což mé mamce nějak zapomněl říci. Mamka ho ale měla ráda i tak. Čekala, že se změní. Nezměnil se nikdy a vlastně ani nemohl. Moje první setkání s agresí bylo, když mi nebylo ani šest týdnů. Můj otec v alkoholovém oparu a vybuzen jeho kamarády přišel s nápadem, že mou matku zabije. No, řekněme, že se mu to nepovedlo.

Sice jí zranil nožem a musela být převezena do nemocnice, ale zranění bylo slučitelné s její životem. Mezi tím co se mamka probírali ze šoku, rozhodl se bastarda, tedy mě, zabít také. Oni, abyste to pochopili, mu jeho kamarádi řekli, že nejsem jeho. Asi byl taťka moc důvěřivý. Dělám si trošku legraci a situaci zesměšňuji, ale ono to směšné nebylo. Samozřejmě se taťkovi nepodařilo mi ublížit, mají mě nahoře rádi a tak, když se mnou hodil o zeď, nějak se mamce podařilo mě zachytit a já se prý jen praštila do hlavičky. Dovolím si od té chvíle tradovat své schopnosti 🙂 ….

Mamka byla v pořádku, já také a otec si šel sednout na tři roky do vězení. Abych se ho nebála, až se vrátí, odpustila mu totiž, koupila mi hračku. Takového velikého plyšového černocha. Byl to můj Kája. Když jsem byla starší, učila jsem se na něm líbání.

Nesuďte mou mamku, neznáte jí a nevíte, čím si chudina do té doby už prošla. Byla na násilí a agresi zvyklá tak jako já od malička. Takže žila v tom, že je to normální a neuměla to jinak. Byla a je to výjimečná žena. Já jsem hodně po ní.

Taťka si nezměnil a tak jeho pití provázelo mé dětství i dospívání. Když pil byl velmi agresivní. Byla jsem svědkem neustálého fyzického i psychického napadání. Jednou jsem viděla, jak mamka leze po zídce, aby utekla z domu a zavolala policii. Byla celá od krve, plakala, prosila ho a já se svou stejně starou neteří jsme se dívali na celou scénu. Bylo mi asi 5 let. Hrozně jsem se o ní bála. Pamatuji si, jak jsem jí volala a chtěla jí u sebe. Nesměla jsem ale z bytu, aby mi táta nic neudělal. Mamce se smekla noha a asi za 3 metrů spadla dolů naštěstí na druhou stranu, kde táta nebyl. Mezitím ale někdo zavolal mé sestře, která byla se svým mužem v kině a ti přiběhli dolů a já zase sledovala, jak bijí mého otce. Mamka musela na šití, rozsekla si nohu při pádu a také byla zraněná od skel a kamení, které po ní otec během vyhrožování smrtí házel.

Situace se stále opakovaly, stále jsem byla svědkem toto samého vzorce. Napadl jí, ona ho nakonec vzala zpět a zase jí napadl. Byla jsem svědkem hádek, fyzického napadání, ponižování a věčného omlouvání se. Viděla jsem i jak moje mamka s ním mluví a pohrdá jím, pohrdala vlastně každým chlapem. Nikdy o nich nemluvila hezky. Její rada byla, ať si najdu ošklivého, aby mi neutekl a blbého, aby mě nebil. Věřila tomu, že jsou všichni zlí. Ani se jí nedivím. Protože jsem byla dítě, chápala jsem jejich hru na Toma a Jerryho, jako že mamka je oběť a taťka násilník. No, dneska už to vidím ještě maličko jinak.

Nenáviděla jsem otce, nesnesla jsem jeho blízkost, doteky, prostě vše mi vadilo. Pohrdala jsem jím. Asi to zapříčinilo i to, že mě jako malou sexuálně obtěžoval. Jinak řečeno dotýkal se mě tak, jak se otcové svých dcer dotýkat nemají. Nepamatovala jsem si to, jen jsem se s ním necítila v bezpečí, ale jako žena, která už na sobě pracovala, jsem to v jedné terapii viděla a strašně to mnou otřáslo. Napadal fyzicky i mě, ale já jeho taky.. Dokopala jsem ho ze schodů a plivla na něj, tak moc byla moje nenávist, nenávist dítětě, veliká.

Kdykoliv jsem svého otce u nás doma potkávala, reagovala jsem na něj jako na špínu na podlaze. Minimálně podrážděně.

Nenáviděla jsem ho i za to, že byl cikán. Díky tomu jsem byla terčem posměchu a urážek. Navíc tlustá a brýlatá. Prostě ideální adept na šikanu. Naštěstí pro mě to trvalo jen na základní škole. Tam jsem se poprvé chtěla zabít. Přiotrávila jsem se léky, které jsem potají brala. Mamka měla cukrovku a měla dost pilulek i na psychiku. Takže nebyl problém si brát, co jsem chtěla. Jednoho dne jsem si vzala více Neurolu, než bylo únosné a ve škole si všimli, že něco nebylo ok.

Bylo to v období, kdy jsem byla úplně sama. Neměla jsem kamarády, neměla jsem ani kluka a s mamkou se mluvit nedalo, protože jsem byla v pubertě a toužila jsem po jiném naslouchači.
Rodiče odmítali, aby se mnou jejich děti seděly, nesměla jsem si s nimi hrát, byla jsem sprostá, drzá, hloupá. Ve třídě jsem oscilovala mezi totální sockou a nebo bavičem třídy. Který však bavil jen tím, že sebe samu ponižoval. Byla jsem hladová po lásce, přátelství, pozornosti, jakémkoliv úspěchu nebo čemkoliv, co by dalo mému životu smysl. Četla jsem, hodně jsem četla. Byl to můj lék, můj svět a tam jsem byla doma. Tam jsem si snila o lepším životě. Byla jsem cikánka, tlustá, brýlatá, ostřihaná na kluka a stále jsem to poslouchala. Nikdo ani doma mi neřekl nic hezkého, natož spolužáci. Takže jsem věřila, že je to tak.

Žila jsem podle toho vzorce. Přišla jsem do puberty, trochu dříve než vrstevníci. Díky genetické ehm dispozici. Nikdo se mnou nechtěl chodit, styděli se za mě, ale spát se mnou mohli.

Takže citově vyprahlá holka nevážící si sama sebe, toužící po lásce, něze a někom druhém jsem si našla způsob, jak se dosytit. Začala jsem se prodávat. Nebojte, ne za peníze, ale za chvilku pozornosti. Je smutné si to přiznávat, ale bylo to tak. Dnes to vím. Tenkrát jsem si připadala jako frajerka, nechápala jsem, že jsem jen víc ubohá, než si myslím.

Prošla jsem si lehkými drogami, alkoholem, nevázaným sexem a párkrát i nechtěným sexem, ale už „nebylo“ cesty zpět. Tak jsem raději držela.

Naštěstí tohle skončilo v mých 18 letech. Ale 5 let tohoto života na mně zanechalo hodně. Ano, umíte počítat, byla jsem nezletilá. Přejdeme to ano? Přežila jsem, ale dnes bych to udělala jinak 😉 Bylo to brzo a bylo to „spatně“.

Když jsem se přiotrávila těmi léky, tak jsem skončila u psychiatričky a pak u psychologa. Blázen jsem nebyla, jen jsem hodila protest, tak aby si toho někdo všiml a já mohla zjistit, že někomu na tom zda žiju záleží. Tam jsem se poprvé v těch 15 letech setkala s pojmem esoterika. Paní doktorka byla vědomá a z testů vyšlo, že mám velikou emoční inteligenci a silnou empatii. Poradila mi, kam se mám nasměrovat. Astrologie a numerologie bude prý dobrá volba a byla.

V mém životě proběhlo ještě pár okamžiků, kdy jsem se vědomě rozhodla o odchod ze života, ale vždy jsem nakonec posbírala všechnu zbylou sílu a zvedla se a šla dál a dál a dál na sobě makala, léčila svou duši a rostla.

V 18 letech jsem poznala otce mého prvního dítka. Davídek, chlapec, který měl stejně složité dětství jako já a má mamka. Po roce kdy byl na světě, jsem odešla od jeho otce, alkoholika a agresora. Pak jsem potkala svého manžela dalšího násilníka a agresora. Řezal mě i Davida, neuměla jsem odejít. Aplikovala jsem naučený vzorec od rodičů asi dva roky.Pak jsem se začala věnovat osobnímu růstu, v té době už také vykládala karty a pracovala s lidmi a tak už pro mě bylo snažší se bránit, nebo situaci nevyvolat. Fyzické násilí ustalo, nebo nebylo tak časté. Byli jsme spolu jen 4 roky, řešili jsme finanční potíže a to, že já si dělám co chci a on nemůže. Nechtěl pracovat. Když jsem nás živila já, tak proč by pracoval. Pár let jsem ho omlouvala a pak už mi byl odporný. Byl despotický, pesimistický egocentrik. Objevil se můj další partner, prozměnu mladší než můj bývalý. Ten byl o 13 let starší. Tento mladší o šest let. Láska jako blázen, zde už fyzické násilí nebylo. Už jsem si vážila sama sebe o trochu více než předtím. Pomohla mi kineziologie, návštěvy léčitele – maséra, různé semináře.

Ovšem pohoda ve vztahu nebyla, objevili se lži, podvody, nevěry byť jen virtuální u mého přítele. Takže až tak moc jsem si sama sebe nevážila. Byla jsem s ním také čtyři roky, čím více jsem rostla a léčila se dalšími seminářem (konstelacemi atd.), tím víc jsem zjišťovala, že musím odejít. Milovala jsem ho, ale nemohla jsem zůstat. Neunesla jsem to. Už toho na mě bylo moc. Pila jsem a vrátila jsem se ke zneužívání svého těla. S prací jsem přestala, protože jsem nedokázala přijímat lidi a radit jim, když jsem sama „selhala“. Období bylo krátké leč výživné. Zachránil mě můj syn a má kamarádka. Vynadali mi. Syn mě prosil a plakal, viděla jsem sebe tenkrát. Sebrala jsem veškerou sílu a přestala ze dne na den. Pomalu jsem se vracela k sobě a protože, jak už jsem jednou řekla, mají mě nahoře rádi, poslali ke mně nebo mě k ženě, která mě vysvobodila. Půl roku už jsem byla čistá, vracela jsem se ke kartám a ona mi umožnila nový start. Postavila mě před lidi jako řečníka. Mě individualistu. To byl rok 2012 září. Sáhla jsem si na BOHA. Cítila, viděla a vnímala jsem ho všude. Byla jsem ve spojení, začala jsem vědomě vidět. Pochopila jsem o sobě hodně věcí, cítila jsem vhledy tak intenzivně, že se mi otevírali před očima i mé minulé inkarnace. Uvěřila jsem. Naplno, intenzivně a v pokoře před JEHO silou. Začala jsem vést semináře pro ženy, předávala jsem vše, co jsem zatím prožila a zpracovala sama. Postupně mě to dovedlo k vedení konstelací, které vnímám stále jako úžasnou cestu k léčení sebe a svých postojů ke vztahům.

Mezitím jsem poznala oční lékařku, která mi vlastně otevřela oči, vlastně opět skrze ženu Ernestínu, nebo mi skrze ní byly otevřeny. Vzala mě s sebou na Beltain do Anglie. Zúčastnily jsme se spousty rituálů. Bylo to v roce 2013 v dubnu-květnu. Vrátila jsem se plná energie, ještě více v sobě. Profesně se mi neskutečně dařilo a já se cítila skvěle. Proběhlo pár letmých vztahů až do září 2014. Najednou tam by ON. Přišel ve chvíli, kdy jsem se cítila skvěle, nikoho jsem nehledala ani nechtěla a kdy jsem celá zářila. Prostě se „objevil“. Ženatý. Manželka klientka. A na průšvih bylo zaděláno. Mohla jsem vše udělat jinak, ale šla jsem do toho naplno a on také. Dnes máme tří měsíční holčičku Liu. To co tomu ale předcházelo, bylo energeticky silné jako vše předtím dohromady. Ustáli jsme to. I přestože jsem byla bolavá, mimo sebe, vidím, že jsem to ustála bez psychické ujmy a bohatší, silnější a odhodlanější ale hlavně díky Lie laskavější, něžnější a ženštější. Pomalu se vracím ke své práci a cítím, že vše co jsem prošla, mi neskutečně pomohlo.

Miluji svou mamku a jsem ve vděčnosti za vše co mě naučila i když to ani netuší. Miluji svého otce, i když už není mezi živými, ale i tak cítím, že je blízko. Jsem vděčná za každé zranění, které mi bylo způsobené. Jsem vděčnosti za všechny lidi, kteří má zranění spoluléčili a mně tak pomohli v osobním růstu.

V neposlední řadě jsem vděčná sama sobě, že jsem zatím přežila, že jsem vždy byla ochotná jít dál, že jsem byla ochotná odpouštět, milovat, žít.

Je mnoho věcí které jsem zapomněla zmínit, ale měla jsem jen chvíli na pasní a 31 let zkušeností, takže musí stačit tohle.

Snad jste se moc nelekli. A pokud vás můžu o něco požádat, myslete na mě s láskou a bez lítosti. Já svůj život totiž miluji a nelituji ničeho. I když jsem možná mohla dělat věci jinak, tak i přesto bych je stejně udělala zase stejně …
I díky tomu všemu mohu dělat svou práci opravdově, autenticky s absolutním pochopením vašich pocitů a bez odsuzování toho co žijete.

Zdroj foto:Pixabay.com

0 Komentářů

Napište komentář

©2024 Ženy s.r.o.

nebo

Přihlášení

nebo    

Zapomenuté heslo

nebo

Create Account