Neposlouchat intuici se opravdu nevyplácí. Jenže co s tím, když už jsou tu děti…Poradíte VVERONICE, jak dál?
Můj příběh možná není žádná tragédie ani životní drama. Ale také není obyčejný a nestává se každý den. Život každé(ho) z nás je nevyzpytatelný, nepředvídatelný, jako na houpačce.
Jednou jsme dole, jednou nahoře. Jednou se smějeme, jednou stíráme slzy.
Možná má některá z nás jednoduchý a opravdu obyčejný život v dobrém slova smyslu. Skvělá práce, úžasný partner/manžel, zdravé děti. Co víc si přát?
I já měla tento sen. Harmonickou rodinu, domov plný lásky a štěstí. Když jsme s přítelem po 5 letech usoudili, že je správný čas na děti, ani jeden jsme ještě netušili, co tím rozpoutáme. Problémy v partnerství jsme měli už dřív. Byli jsme každý z jiného “těsta”, z jiného světa, z jiných rodin. On jedináček, nebyl zvyklý moc pracovat. Jezdil po dovolených, na hory lyžovat, měl rád své pohodlí a svůj klid. Já, holka z vesnice, zvyklá pracovat, zvyklá na sousedy kolem jako na svou rodinu, připravená vždy každému pomoct, aniž bych očekávala cokoli zpět. Trhlinky, které se projevovaly během pětiletého vztahu, se začaly velice, velice prohlubovat, jakmile přišla na svět naše dvojčata. Děti, které jsme si museli “naplánovat”, protože přirozenou cestou to nešlo. A my je chtěli… Na sílu. Prostě děti chceme a přes to vlak nejel. Už tehdy jsem se měla zamyslet nad tím, proč asi žádné dítě k nám nechce přirozenou cestou. Proč jsem nemohla otěhotnět… Intuice mi říkala, že nemám věci lámat přes koleno a už vůbec ne tak zásadní. Ale já, tehdy velmi mladá, hloupá, naivní, neposlouchala. Tehdy jsem neposlouchala samu sebe ani své vnitřní hlasy a přání.
Dnes, po 2,5 letech od narození dvojčat můžu s upřímnou lítostí říct, že neposlouchat intuici se vážně nevyplácí. Z trhlinek vznikla neuvěřitelně hluboká propast, kterou nelze přeskočit, obejít ani nijak odčarovat. Pouze do ní spadnout… A já spadla a topila se. Ještě před rokem jsem byla přesvědčená, že se z té propasti nevyškrábu. Že nikdy nedokážu vylézt zpátky nahoru anebo se alespoň poposunout blíž k nebi. Od začátku roku 2014 šlo všechno z kopce. Otěhotněla jsem (zázrak – přirozenou cestou) a následně o pár týdnů později o miminko přišla. Taky k nám nechtělo. A já vím i přesně proč… Protože si dobře uvědomovalo, že ho – tohle miminečko – nemůžu zvládnout spolu s mými, tehdy ještě malinkými dvojčaty. Nebylo to v mých silách, protože veškerá péče o dvě děti byla jen a jen na mě. V tu dobu přítel totiž koupil dům a my jej rekonstruovali. Resp. on a jeho rodiče rekonstruovali. Protože jsme se měli stěhovat i s nimi. S lidmi, mezi které já nikdy nebudu patřit. Čekalo mě bydlení někde, kde jsem bydlet nechtěla. Svým způsobem jsem k tomu byla nucena nastalou situací. Máma dvojčat, bez finančních prostředků, bez úspor. Musela jsem…
Do té doby jsme žili v malém bytě u jeho rodičů. 4 dospělí, dvě děti a pes. Nerada na tohle období vzpomínám. Protože když člověk s někým začne žít, pozná velice brzy, jací ostatní jsou, jaké mají hodnoty, jaké přání, jaké cíle, jaké povahy. Velice brzy jsem prozřela. Velice brzy mi došlo, že jsem jiná než oni. Že já pomáhám jen tak, aniž bych za to cokoli očekávala. Že já dávám jen tak. Lásku, dárky, maličkosti. Bez nároku na odměnu. Nezajímaly mě životy jiných lidí, já neřešila ostatní. Tahle rodina však řešila životy cizích, protože se svými vlastními životy si nevěděla a dosud neví rady. Rodina, která dávala, aniž by očekávala něco zpátky.
A přítel se “vybarvil” do poslední nitky. Tam jsem poznala jeho pravou tvář. Tam mi došlo, že nikdy nebudu u něj na prvním místě. Že to bude jeho máma. Je jedináček a opravdu fixovaný na svou maminku. V každé hádce se přiklonil na její stranu. V každém sporu vyhrála ona. Přestala jsem bojovat. Přestala jsem bojovat za všechno – za naši rodinu, za své sny, za sebe samotnou.
Stěhovali jsme se a já měla velikou krizi. Cítila jsem se jako ve vězení… Dva byty, jeden vchod, jeden dům… Je to rok, co takhle žijeme. S přítelem a naším vztahem to šlo velice rychle tím nejhorším směrem. Ve chvíli, kdy jsem definitivně vzdala celý svůj boj, se všechno rozpadlo. Láska, slušnost… Rozešla jsem se s ním. A přesto s ním musím žít v jedné domácnosti. Je to strašně náročné, už kvůli dětem. Hádky neberou konce, nedokážeme se shodnout na ničem. Ani na tom, co se bude jíst. A už vůbec ne na výchově našich dětí. Nezvládáme to a já hledám cestu, jak z té propasti úplně ven. Jak se vymanit z jeho vlivu. Nemám se kam přestěhovat, jsem bez financí. Rodinu mám daleko a žít s nimi není správné řešení mé životní krize. Když žijete s člověkem, ke kterému necítíte ani špetku úcty, když vám ten člověk denně říká sprostými slovy, když vám denně vyhrožuje, že nebude hlídat děti v době, kdy chodím do práce (a tu práci jsem si našla proto, že vyhrožoval, že si mám sama začít platit bydlení tady), když slyšíte na svou adresu jen ponižující, hnusné řeči… Jak takhle žít?
Žiji v pekle, ale nepřestávám kráčet. Bojuji ze všech sil za své štěstí, jdu si svou cestou. A dělám maximum, abych začala dosahovat k nebi. Co považuji za nejdůležitější, je neztrácet víru. Víru v sebe samotnou, ve své sny, svá přání. Člověk nesmí rezignovat, i když má občas chuť to zabalit. Ale naštěstí mám dost vnitřní síly. Dost síly bojovat za své štěstí a své děti. Pevně věřím, že se mi podaří vyhrát. Nad touhle situací.
Neztrácím naději… Nehodlám to vzdát… Pořád hledám cesty, snažím se, dřu. Nežiji, pouze přežívám, ale vím, že tahle životní lekce mě posílila natolik, že se jen tak už nenechám stáhnout zpátky na dno. Nikdy nedopustím, aby mě někdo další takhle ničil. Mé sebevědomí bylo na nule. Pošlapal mi ho (teď už naštěstí ex) přítel a já se tak lehce nechala! Jak jsem mohla být tak slepá a hluchá??? Možná nejsem jediná, kdo tohle prožil. Možná je nás víc. Ráda bych slyšela příběhy ostatních žen, které tohle peklo už mají za sebou. Které na to už jen vzpomínají. Ráda bych slyšela větu “bude to dobré, jen to nesmíš vzdávat”. Sama uvnitř cítím, že se situace mění. Že už brzy se dočkám i já svého štěstí. Protože já mám svou vizi, představu. A každý den dělám krůčky ke splnění, byť sebemenší. Krize, které na mě občas padnou, se snažím překonávat. Moc se snažím, i když už někdy nemám sílu.
Ale jsem bojovnice… Malá velká ŽENA… A chci poznat další silné osobnosti, které mají podobnou zkušenost. Najde se tady taková…? Protože když poznám ženu, která dokázala projít peklem, o kterém myslela, že nikdy neskončí a ono přesto skončilo, možná budu mít zase pevnější naději a víru, že to brzy pomine. Protože moje “brzy” se mi zdá ještě strašně vzdálené…
Zdroj foto:Pixabay.com
