Začala jsem navštěvovat centrum pro týrané ženy a zjistila, že se mě to týká, že jí skutečně jsem. Po pár měsících nelepšícího se vztahu a naopak, podle prognóz paní psycholožky, kdy se všechno horšilo, jsem se rozhodla odejít. Je to už pomalu rok, co jsem toto rozhodnutí učinila a teprve nyní mi plně dochází její věta: „Odejděte dokud máte sílu, nesmí se Vám stát, že budete bez síly. Znamenalo by to, že buď neodejdete a nebo nebudete mít sílu na to, co vás čeká“.
O domácím násilí se moc nemluví.
Je to nepříjemné téma do už tak ustaraného světa. Do společnosti, kde to i většina žen považuje za vlastní vinu a drží se po vzoru svých maminek zásady „Musíš být diplomatická a chovat se tak, abys jednu nedostala“. Nevím, kdo toto vymyslel, ale často se setkávám s tím, že druzí vše posuzují podle sebe. A nejhorší je, že největšími soudci jsou právě ženy k sobě navzájem.
Po všech snahách manželství zachránit, přimět muže, aby šel k doktorovi a začal něco dělat, jsem se dokola setkávala s tím, že je to jen má vina a neschopnost. I přes fyzické napadení jsem se snažila ještě nějaký čas setrvat a věci řešit, abych nevzala dceři kompletní rodinu a měla jistotu, že dělám dobře. Sebrala jsem sílu a odešla. Konec znamená začátek něčeho nového, ale nikdo vás nepřipraví, na to, co nového to je. A že to je nový boj. Boj o dítě, boj s rozvodem a s celou společností. Jestli byste čekali, že odejdete a tím to všechno končí a že se setkáte s něčí ohleduplností, tak se pletete. Za sebe a pár žen kolem mne, které si procházejí tím stejným, můžu říct pár věcí.
1.Tyrani se velice neradi vzdávají své oběti a zdroje energie.
Je neskutečné, jak jsou tito muži vynalézaví. A hlavně zasazují rány neočekávaně. Po pár dnech klidu, kdy se nebojíte zazvonění telefonu a příchozí SMS zprávy, přijde najednou další ataka. Cokoliv. Důvod, proč na vás křičet. Nucení názorů, obvinování, útočení, vyčítání ze zrady aj.. Nejlepší omluvou je nemoc. Byli prostě nemocní a Vy jste je opustila v nemoci. Nyní už samozřejmě nemocní nejsou, anebo jsou. Podle toho, o co zrovna jde a jak se jim to hodí. Vypozorovat se dá i určitý pravidelný interval. Ten povětšinou zůstává stejný jako byl, když jste odcházely. Plus další nečekané spouštěče, pokud se jim přihodí něco nečekaného, nepříjemného a potřebují si vybít zlost. Takže vlastně kdykoliv. Neovlivnitelný, několikadenní teror, kdy nikdy netušíte, co bude jeho předmětem a jak bude probíhat, ale hlavně kdy přijde.
2. Reakce nejbližšího okolí.
Ani vlastní matka, a ta především, vám zpočátku nevěří. A zásadně má jiné, samozřejmě správné názory oproti psycholožce, která se na problematiku domácího násilí specializuje a ostatních týraných žen, se kterými se setkáváte. Namísto podpory se vám dostane kázání, jak je manželství těžké. Jak ona to měla s vaším otcem taky těžké, nemluvě o tetách z x- tého kolena a všech možných kamarádkách. Prostě podle jejich rad musíte vydržet, neprovokovat a nic nedělat. Těžko se vysvětluje, že důvodem k celonočnímu řvaní a k fackám netřeba důvody. Když tyran potřebuje, důvod si najde a může to být právě i to, že nic neděláte. Tady nejvíc narážíte na soudy podle hodnot jiných. Posuzují podle sebe a nedokážou si vůbec představit, že existují lidé, kteří důvody k tomu, aby ženu uhodili, nepotřebují . Nebo ten důvod je neúspěch či stres mimo domov, který si potřebuje na někom vybít. Po pár telefonátech, kdy jsem volala vystrašená a matka mě viděla bezprostředně po útoku, pochopila. Pak se to ovšem otáčí. Takže když máte dítě a snažíte se, i přes své obavy a negativní zážitky, odpoutat od toho, čím jste si prošly a neovlivňovat tím vztah dítěte a otce, pak dokola slyšíte od těch nejbližších scénáře, jak vaše dítě zabije a ublíží mu nejrůznějšími způsoby, stejně tak, jak to slyšeli někde jinde. Opět je nepodstatné, že jste v kontaktu s intervenčním centrem pro děti, snažíte se s nadhledem řešit blaho vašeho dítěte, aby ho už tak těžká situace a špatné vzpomínky, co nejméně do budoucna ovlivňovaly. Stejně tak je jim jedno, že tyto pocity už tak sama v sobě máte a těšíte se na to, až je vaše dítě zpátky u Vás.
3. Široká veřejnost a prostředí, ve kterém se vyskytujete.
Ti samozřejmě ví všechno nejlépe. Přesně ví, jak to u vás bylo a jednoznačně si nutně potřebují na to vytvořit svůj názor a ten všem sdělovat. Někteří odvážlivci a „bojovníci za pravdu“ i vám. Jsou schopni vám povídat, jak to u vás doma bylo, jak kdybyste tam vy samy u toho snad ani nebyly. Tady se musím vrátit k tomu, že největšími soudci jsou ženy sobě navzájem. Jsou dva typy žen kritiček. Ty, co si procházejí něčím podobným a odsoudí vás za to, že jste odešla a rozbila rodinu. Ony přece vydrží a vy by jste měla taky. Druhá skupina žen je přesvědčena, že se nic takového neděje a na piedestal dávají své skvělé milující muže a poslušné děti. Moc jim to přeji. Ale bohužel ne všichni muži stojí za vyhotovení busty a za pokládání věnců. Vinna je v naší společnosti především žena. Něčím si to sama zavinila. Zvlášť, když domácí násilník je přece tak zábavný, kamarádský a především na sociálních sítích milující a obětavý otec. Někdy až tak moc, že by i vás uhoupal, kdyby vám vzápětí nepřišla nějaká peprná zpráva, ve které vás nazývá a oslovuje jako ženu vykonávající nejstarší řemeslo na světě.
4. Jeho rodina.
Samostatnou kapitolou je agresorova rodina. Tam je vina vždycky na vás. Nikdo nechce věřit, že zrovna jejich syn, vnuk, bratr a bratranec by něco takového udělal. Kdyby si to jen mysleli, bylo by dobře. Ale oni vedou společenský boj. Štrachání různých pomluv, očerňování a vymýšlení si, co jste kde udělaly a děláte, dokážou dovést k naprosté dokonalosti. Boj za čistou pověst své rodiny.
Toto všechno Vám bere neskutečně moc sil.
Vaše rány jsou čerstvé. Máte děti a chcete se jim věnovat. Po dlouhé době izolace a nestýkání se se svými přáteli, pro klid doma a vůbec odstranění svých přání a tužeb, chcete zase začít žít. Ale všechno co uděláte, je pod velkým drobnohledem a čím míň síly máte, tím víc lidí jako hyen se kolem vás motá a dokazuje si různé věci. Najednou i to, že chcete jít do práce, ukazuje, že jste špatná matka. Jdete ven s přáteli a „taháte se s chlapama“. Kolik údajných milenců jsem od doby, kdy jsem našla sílu odejít, měla, to bych snad ani nemohla stíhat.
Opustili jste jeden teror a začal ten druhý, společenský. A pokud máte to „štěstí“, že čekáte přes půl roku na soud o svěření dítěte do péče a váš budoucí exmanžel vás alespoň jednou týdně drží v hrsti, že bude dělat problémy, že jste špatná matka, máte doma nepořádek, vaše dítě s ním, na rozdíl od toho kdy je s vámi, nezlobí a je šťastné, dostáváte se do mixéru. Ohlédnete se a vidíte, že už je to skoro rok, co jste odešla, ale moc se toho nezměnilo. A pokud se do té doby stane malý zázrak, že si najdete přítele, který dokáže ustát vaše špatné zkušenosti a strach, co máte, že se tyran předem nepozná a chce vás přijmout se vším i s vašimi dětmi, tak se připravte na ještě větší tyranii od budoucího exmanžela, skepsi vaší rodiny a veřejné pranýřování ve společnosti.
Stojí to všechno moc sil, ale stojí to za to. Už nespávám s nůžkami pod polštářem. V noci se vyspím, protože celou noc na mě nikdo nekřičí. Vaší nejlepší kamarádce zajistíte také klidný spánek, protože nespí s telefonem u hlavy, v polospánku očekávajíc vaše volání o pomoc. A co je nejdůležitější. Nemusí v tom vyrůstat vaše dítě. Zaručujete mu šanci na normální život, šanci na láskyplný vztah. Nebude vyrůstat v agresivním prostředí, kde je normální, že tatínek křičí na maminku a je normální, že na ni vztáhne ruku. Je to velký boj a odchodem se do boje teprve dáváte. Je dobré to vědět dopředu.
Je to dlouhá cesta, ale správná. A můžou vás všichni dokola obvinovat z čeho chtějí. Ano, odešla jsem od manžela jenom po 1,5 roce týrání a po půl roce návštěv v centru pro týrané ženy. Odešla jsem co nejrychleji, aby tím moje malá dcerka byla co nejmíň zasažena a co nejméně si z toho pamatovala. Díky tomu se nyní potýkám s tím, že pro společnost jsem slabá, duševně málo odolná a málo jsem se snažila zachránit své manželství.
Ale nikdo jiný za vás váš život žít nebude.
Zdroj foto: Pixabay.com